Když mi volali z nemocnice, že manžela postihla mrtvice, napadlo mě: „Tak to je konec!“ Mýlila jsem se. To byl teprve začátek naší strastiplné cesty, která ještě neskončila. Předloni uprostřed léta jsme sVojtou chystali rodinnou oslavu k výročí naší svatby. Už jsme spolu byli třicet let. Nebyla to vždy procházka růžovým sadem, ale důležité bylo, že jsme se stále měli rádi a bylo nám spolu dobře

Ambice rodičů mohou být zničující. Dosvědčuje to tragédie, která potkala naši rodinu. Přitom stačilo tak málo a nemuselo se to stát. Jen mít trochu rozumu. Dcera sedí proti mně, schoulená v křesle. Oči zarudlé od pláče, kruhy pod očima po probdělých nocích. Přesto ani v této chvíli nedokáže vzít část odpovědnosti na sebe. Raději obviňuje profesory, spolužáky, celý svět a nakonec snad i mě. Ano,

Šikana mezi dětmi je dnes tak rozsáhlá, že už se o tom natáčejí i seriály. O tom, jak nehorázně se ale dokážou chovat někteří rodiče k jiným, se zatím moc nemluví! S manželem jsme se přestěhovali do malého domku za Prahou a dcera tam začala chodit do první třídy. Moc se jí tam líbilo, a tak nám spadl velký kámen ze srdce. Přece jen víme, jak to dnes mezi dětmi chodí a jak dokážou být kruté, a m

Byla jsem milovaný jedináček. Maminka s tatínkem chtěli velkou rodinu, ale po teprve deseti letech manželství jsem se narodila já. Jenže štěstí odešlo spolu s maminkou. Bydleli jsme v menším městečku na jihu Čech, kde měli rodiče obchod. Takový ten se vším, koloniál se jim říkalo. Když něco chybělo, tatínek to pro zákazníka objednal. Dařilo se nám dobře, i když jsme byli všichni v podstatě od r

Nežili jsme si nijak zle, jenže pak se moje kamarádka Miluška velice dobře vdala a mohla si dovolit, co chtěla. Drahé oblečení, luxusní vilu s bazénem a saunou, exotické dovolené... Bydleli jsme nedaleko od Miluše, a tak jsem měla denně na očích všechen ten přepych, který měla. Vždycky, když jsem ji potkala, cítila jsem se vedle ní jako ušmudlaná Popelka. Ona byla krásná, chytrá, milá, reprezen

Napřed hrozný křik, rány a pak ticho. Důvěrně známé zvuky z vedlejšího bytu mne přenesly do minulosti. Soused zase bije svoji ženu! Vše, co jsem zažila, se mi zase vrátilo. Můj „minulý život“, který bych nejraději vymazala z paměti. „Vám to zase dnes sluší, Magdičko!“ lichotil mi můj šéf. Připadala jsem si v té době díky jeho lichotkám neodolatelná. Vůbec mi nevadilo, že je o patnáct let starší

Prince na bílém koni jsem se dočkala. Bohužel se ukázalo, že to nebyl princ a ten kůň že maličko pokulhával. Ještě pořád kulhá... Všechno vypadalo tak idylicky! Byla jsem hloupá husa, teprve dvaadvacetiletá, neměla jsem o skutečném životě ani ponětí. A myslím, že jsem byla opravdu moc šťastná. Vyrostla jsem v provinčním městečku plném čítankových lidiček. „Nazdar, Aničko, jakpak se ti vede?“

Po tátově smrti se máma zhroutila a už se nikdy nevzpamatovala. Dokonce ani kvůli mně. Náš život se krutě změnil. Když jsem byla malá, máma byla úplně normální. Starostlivá, usměvavá, často uklízela, podepisovala mi úkoly a vařila teplé večeře. Těžko uvěřit, že je to pravda, ale tak to prostě bylo až do chvíle, kdy se stalo tamto s tátou. Jel služebně do Prahy a porazila ho tramvaj. Nepřežil.

Tehdy mi bylo pětadvacet. Po vysoké škole jsem si našla dobrou práci v Praze a za matkou, která žila po rozvodu sama, jsem jezdila jen občas na víkendy. Přála jsem jí, aby si někoho našla... Náš vztah byl normální, nebylo to sice tak, že bych se jí svěřovala se vším, ale docela jsme si rozuměly. Otec nás opustil, když mi bylo osmnáct, mně to ani tolik nevadilo, soustředila jsem se hodně na škol

Vždycky jsem odsuzovala dívky, které chodily se ženatými muži. Přišlo mi ubohé, rozvracet manželství. Jenže pak jsem se zamilovala... Po vysoké škole jsem začala pracovat v cestovní kanceláři. Byla jsem mladá a život jsem měla před sebou. Říkalo se o mně, že jsem hezká a chytrá, měla jsem spoustu kamarádek i kamarádů, jen tu pravou lásku pořád ne a ne potkat. Měla jsem sice za sebou několik