Nedokážu to vůbec pochopit. Takový hyenismus. A mého manžela to navíc málem stálo život. Bojí se. Ven z domu ho už asi jen tak nedostanu.
Manžel sedí v křesle ve ztemnělém pokoji. „Proč si nerozsvítíš?“ ptám se už jen tak ze zvyku a zcela zbytečně. Zdeněk mi stejně neodpoví. Od té hrozné chvíle je totiž dost nemluvný, uzavřený sám do sebe, úzkostný a věčně nenaladěný.
Doktoři mu dávají ještě šanci, že se to zlepší. Ale já vím, že už to takto zůstane, protože manžel už to vzdal. První těžkou životní ránu zvládl na výbornou. Ale tu druhou už nezvládá. Ztracená důvěra k lidem, ta se mu už prostě nevrátí.
Zvládl to statečně
Před dvaceti lety spadl můj manžel ze střechy naší chaty, kterou opravoval. Bohužel si přitom poranil tak nešťastně míchu, že skončil na invalidním vozíku. Naše děti byly ještě malé a já se děsila toho, co bude dál. Můj milovaný manžel mě ale velice překvapil. Po prvotním šoku a důkladné rehabilitaci se dal rychle dohromady a svůj osud přijal, ale rozhodně nic nevzdal.
Zvykli jsme si všichni
On i celá naše rodina jsme se naučili žít s jeho vozíkem. Zdeněk se plně a s vervou zapojil do života, do výchovy dětí i do práce. Vyzařovala z něj energie, silná vůle a chuť do života. Nesmírně jsem ho obdivovala, a to mi pomohlo se s tím vším smířit.
Měl velkou radost
S pomocí širší rodiny a jedné nadace jsme časem získali pro manžela elektrický invalidní vozík. Byl z toho nadšený. Najednou měl pocit, že je už úplně soběstačný a s vozíkem si „dojede“, kam potřebuje.
Děti nám už vylétly z hnízda a já chodila do práce, zatímco on pracoval z domova. Když byl se svými povinnostmi hotový, často jezdil na dlouhé procházky do nedalekého lesoparku. A když jsem se vracela z práce, často ještě nebýval doma. Jako i tentokrát.
Takto se nezpozdil
Zprvu jsem si proto žádné starosti nedělala. Jenže tentokrát byl muž venku opravdu nezvykle dlouho. Možná se s někým zapovídal, utěšovala jsem se. Už se ale stmívalo, a bylo dost chladno. A Zdeněk se nevrátil ani do večeře a mobil měl vypnutý.
Kde může být?
To už jsem běhala po ztemnělém lesoparku, hledala ho a volala. Přidali se ke mně i naši sousedi a nakonec i policie. Naštěstí jsme ho ještě před půlnocí našli. Ležel bezvládně v křoví.
Ztratil víru v lidi
Pohodili ho tam dva chlapi, kteří ho okradli o mobil, peníze, hodinky a především o vozík. Protože se manžel bránil, ještě ho navíc pořádně zbili. Muž si pobyl pár dní v nemocnici a fyzicky se dal dohromady. Ale psychicky to už asi nikdy nezvládne. Prý při tom incidentu šlo okolo několik lidí, ale nikdo mu nepomohl a neudělal nic na Zdeňkovu obranu.
Můj manžel to nedokáže pochopit a já také ne. Jenže on byl vždy, na rozdíl ode mne, velmi důvěřivý k lidem. Tak to se nyní změnilo. Ukradený vozík se zatím nenašel, ale snad se nám ho, spolu s dětmi, podaří Zdeňkovi brzy obstarat. Potom snad zase vyjede ven z bytu.
Dana P. (59), střední Čechy
