Někdy vás silné emoce tak přemůžou, že se nedokážete ovládnout. Ale kdo by se mi také mohl divit. Potom, co jsem si všechno prožila.
Sedím ve výslechové místnosti na policii a snažím se odpovídat na otázky policistů. Jenže myšlenky mi létají všude jinde než tam, kde bych se měla dobře soustředit. Emičce by totiž právě dnes bylo patnáct let. Mé krásné, roztomilé vnučce. Byla by z ní určitě půvabmá slečna, kolem které by se točili všichni kluci. Jenže ona tu už devět let není.
Role babičky se mi líbila
Emička byla moje první vnouče a já se o ni s radostí začala starat. Moje dcera se totiž dost brzy vrátila do práce, a tak jsme si povinnosti o Emičku rozdělily. Já končila v zaměstnání dřív, a proto jsem vnučku vyzvedávala ze školky. A pak jsem se jí věnovala až do chvíle, než přišla její maminka. Krásně jsme si spolu rozuměly, hrály si a hodně jsme se nasmály.
Neuvěřitelná tragédie
Když mi ten den dopoledne volala celá zdrcená moje dcera, nechtěla jsem tomu uvěřit. Děti ve školce šly na plavání a na přechodu do nich vjelo auto. Učitelka stačila dvě děti ještě strhnout stranou, ale Emička skončila pod koly auta.
Byla na místě mrtvá. Jasná a prokazatelná vina byla na straně řidiče, který byl silně opilý a do křižovatky vjel na červenou. Byl za to souzen a odsouzen. Jenže to nám Emičku nevrátilo.
Byla to vteřina
I když dcera se svým mužem nakonec měla další dítě, opět holčičku, hlubokou ránu, kterou nám do srdce zasadila smrt Emy, to nezahojilo. A pak se to stalo. V našem nákupním centru jsem po devíti letech uviděla toho řidiče, vraha naší Emičky. Nemohla jsem se mýlit. Jeho arogantní obličej se mi vryl nesmazatelně do paměti.
V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Ani nevím jak, chytla jsem z regálu těžkou vázu a chlapovi ji rozbila o hlavu. Ani policisté nechápou, kde se ve mně vzalo tolik síly. I když teď chlap leží na JIPu v kómatu a bojuje o život, není mi ho ani trochu líto. Má, co si zasloužil.
Ludmila K. (61), jižní Morava
