Řadu měsíců jsem se trápila svými psychickými problémy. Ničily mě deprese a pocity úzkosti. Styděla jsem se o tom mluvit, bála jsem se, že mě všichni odsoudí. Bývala jsem úplně normální ženská s běžnými problémy. V práci se mi dařilo tak moc, že mě jednoho dne povýšili. Jenže šéf to místo původně chtěl pro svou ženu, a tak se ke mně podle toho také choval. Dával mi těžké úkoly a každou mou c

Rodiče si do mě promítli svou ctižádost a chtěli za mě udělat světovou klavírní virtuosku. Zničili mi můj život. Nevím si s ním dodnes rady. Jsem jedináček, což mi odmala hodně vadilo. Moji rodiče byli oba hudebníci, hráli ve stejném orchestru v jednom okresním městě, a kvůli své kariéře, jak tomu říkali, odsunuli potomstvo až do pozdějšího věku. Nejspíš to byl i zázrak, že jsem se vůbec nar

Manžel býval vždycky dříč, nepil a držel se spíš doma. Všechno se ale změnilo v okamžiku, kdy ho po patnácti letech vyhodili z práce. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem byla naposledy šťastná. Poslední roky se plácám v samých problémech a dluzích. Jsem vyčerpaná a zlomená. Lidé se na nás dívají skrz prsty a já stydím jít i do samoobsluhy. Přitom ještě před pár lety bylo vše jinak. S manželem jsme

Svého muže jsem od začátku bezmezně milovala a přišlo mi přirozené pro něj udělat všechno. Asi jsem si myslela, že když mu doma dopřeji dokonalý servis, připoutám si ho. Ta naivita! Lubor měl poměrně náročnou práci, ale vydělával dost peněz na to, aby mě a později i naši dceru zabezpečil. Já jsem vlastně jsem ani pracovat nemusela, nouzí jsme rozhodně netrpěli. Starala jsem se o domácnost a ani

Vždycky jsem bývala sebevědomá žena s vlastním názorem, jenže pak jsem se zamilovala do Bedřicha, který ze mě udělal trosku. Byla jsem zrovna nakoupit, když mě někdo chytil za rukáv kabátu. „Evo? Jsi to ty?“ zeptal se mě váhavě známý ženský hlas. Otočila jsem se a okamžitě poznala mou bývalou kolegyni z práce a kamarádku Ilonu. „Málem bych tě nepoznala. Co se stalo? Snad nejsi nemocná?“ kladla

Jsou lidé, kterým se ve všem daří. A pak jsou tu takoví jako já, kterým osud dává jednu ránu za druhou. Nevím, co jsem komu udělala... Mé dětství nebylo úplně idylické, ale tehdy jsem to ještě tak moc nevnímala. Já se narodila po pěti letech a zřejmě jsem byla pro otce zklamáním. Začal pít a manželství rodičů se rozpadlo. Táta prohlásil, že alimenty platit bude, odstěhoval se a od té doby js

Když tak dnes přemýšlím, co pro mě bylo v té těžké době nejhorší, pak to asi vážně bylo si přiznat, že mám s pitím problém. Události potom nabraly velmi rychlé obrátky. Mou depresi, která vyústila v těžkou závislost na alkoholu a prášcích na spaní, spustil hloupý školní sraz. Všichni tam přišli vymydlení, šťastní a ve chvíli, kdy si začali ukazovat fotky svých potomků, se mi udělalo mdlo a muse

Kdyby nebylo nevšímavosti lidí, mohl můj milovaný syn ještě žít. Nedokážu se s tou situací nikdy smířit a těm neznámým odpustit. Přestala jsem mít ráda lidi. Jedině, kam ještě dneska chodím, je hřbitov. Když tam zajdu kolem poledního, prakticky nikoho nepotkám. Vyměním kytky ve váze, zapálím svíčku a sednu si na lavičku. Mám ji přímo u hrobu, takže si můžu nerušeně se synem „povídat“. Vypráv

Moje přítelkyně Stáňa vždy velmi toužila po dětech. Jenže zrovna jako naschvál se jí nedařilo přijít do jiného stavu. S manželem Otou to zkoušeli skoro deset let. Nakonec se rozhodli, že podstoupí umělé oplodnění. Už tehdy jsem je nesmírně obdivovala, protože to, co podstupovali, bylo skutečně velice vysilující. Nekonečná vyšetření, Stánin pobyt v nemocnici. Ota vše ochotně podstupoval se svojí

Dlouho jsem toužila po dítěti. Když se mi konečně narodilo, netušila jsem, co za trápení mě čeká. Někdy si říkám, že jsem se neměla stavět osudu do cesty. Odpovídat na všetečné otázky svých příbuzných je stále těžší a těžší. Vídáme se jednou dvakrát do roka. Ale posledních pět let už moje dcera ani na jednom setkání nebyla. Všichni se po ní ptají. Co jim ale mám říct, to mi asi nikdo neporadí.