Když jsem si Milana brala, myslela jsem si, že jsem si lepšího chlapa snad ani nemohla přát. Byli jsme spolu šťastní, jenomže pak začal pít. Než se nám narodily děti, tak jsme si s Milanem pěkně užívali. Rádi jsme cestovali a poznávali Evropu. Jenomže pak Milan změnil práci, přišla rodina, nějaké ty starosti k tomu a obláček spokojenosti na obloze manželství byl fuč. Změnila ho práce Všec

S manželem jsme vybudovali krásné bydlení. Když zemřel, zůstala jsem sama. A bez jeho pomoci jsem naletěla a přišla o vše, co bylo naše. Je to smutné a bolavé. Spíš než ztráta hmotného majetku mě trápí, že jsem se nechala tak hloupě napálit. Přišla jsem o všechno, co jsme s Karlíčkem vybudovali. I když tu už není, pořád se před ním stydím, že jsem takhle nemožně dala všanc to naše. Když jsem v 

Starala jsem se o mou dceru ze všech sil, přitom jsem byla na vše sama. Dřela jsem, aby měla vzdělání, sama jsem se odbývala, jen aby vyrostla do krásy. A vděk nikde... Jsem z toho všeho smutná. Někde jsem si nedávno přečetla, že energie se člověku vrací v takové kvalitě a množství, jako ji sám někam poslal, do něčeho vložil. Jenomže tohle zní sice zajímavě a logicky, ale nemohu s tím souhlasit

Když jsem ztratila oba rodiče, rozhodla jsem se sbalit svých pět švestek, jít o dům dál a snažit se zapomínat na dětství. Nebylo totiž šťastné. Desítky let jsem bojovala o lásku, ale marně. Už jako maličká jsem si uvědomovala, jak moc potřebuji, aby mě nejbližší měli rádi, ale něco tam skřípalo. Matka se pokoušela hrát si na harmonický domov, ale zdaleka ne vždy se jí to dařilo. Byli jsme čt

V mládí jsem si nemohla stěžovat na nezájem mužů. Nečekala jsem tedy, že zrovna právě já budu mít trable s láskou. A nejen s ní. Nechci se chlubit, ale v mládí jsem si opravdu nemohla stěžovat na nezájem chlapů. Už v pubertě jsem byla vyspělá, takže o nápadníky jsem nouzi neměla. I proto jsem možná nabyla dojmu, že chlapů je dost, takže nemá cenu se brzy upnout jen na toho jednoho. Láska, kt

Obě jsme prožily velkou ztrátu. Přišly jsme o Erika. Jenže mé snaše Kláře alespoň zbyla Emilka. Jediné mé vnouče. Klára má ji. Já už nikoho. Na své jediné vnouče jsem si musela dlouho počkat. Když už se zadařilo, byli jsme všichni štěstím bez sebe. Bohužel netrvaly dlouho ty radostné chvíle. Stačil jeden okamžik, nešťastná náhoda. A život se mi obrátil vzhůru nohama. Chtěla jsem velkou rodin

Vnuk se o mě krásně staral, navštěvoval mě a pomáhal mi. Já jsem mu ale ublížila, když jsem dala na hloupé pomluvy svých lstivých sousedů. Pokud byl můj muž naživu, zvládali jsme stáří statečně, v našem domku jsme si vystačili a nikdy se moc nebavili ani se sousedy. Neměli jsme k tomu důvod, byli to hašteřiví lidé, na nikom nenechali nit suchou. Po smrti manžela jsem ale byla najednou sama.

Marie byla dvakrát rozvedená a na svoje bývalé partnery raději ani nevzpomínala. Často a se smutkem však myslela na Pavla, svou první lásku ze střední školy. Moje kamarádka Marie často vzpomínala na první lásku. Byla dvakrát rozvedená, obě manželství byla, jak popisovala, katastrofa, lepší na ně nemyslet. Zato na prvního kluka myslela často, říkávala, že ty časy s ním patřily k tomu nejkrásnějš

Byly jsme velké kamarádky už od první třídy. Bohužel pak se stalo něco, co nás rozdělilo. Mohu za to já. Chtěla bych to napravit. Ale jak? S Hankou jsme se poznaly na základní škole, když se přistěhovala v polovině roku. Třída měla už své skupinky kamarádů a ona byla osamělá. Bylo mi to líto a nějak víc jsem se s ní bavila. Sice to znamenalo, že budu také vyvrhel, ale nějak jsem to přežila. Byl

Neměla jsem štěstí na muže, proto jsem si myslela, že zůstanu na stáří sama. Ale ne. Mám parťáka. I když důvod je smutný. Lenka se narodila pět let po mně, přesto tu už není. Osud to někdy takhle zařídí. Byla to tragická nehoda, smutná náhoda. Když tu zůstal Radek sám, našli jsme k sobě cestu. On totiž nebyl zrovna mluvný, takže jsme nebyli vyloženě semknutí přátelé. Přesto jsme k sobě cestu na