Odstěhoval se do staré hájovny na kraji lesa, s nikým se nebavil, zamračený, zanedbaný a mrzutý. Byl to velice záhadný muž.

Byl to místní podivín. Odstěhoval se z vesnice, která mu připadala asi příliš rušná, ač to byl zapadákov, do staré hájovny na kraji lesa. S nikým se nebavil, a když, tak jednoslabičně.

Bylo mi jasné, že je to chlapík s tajemstvím, a babička mi to tajemství prozradila. Byla jsem krásně mladá a živila se fotografováním. Ten chlap mě zajímal. Poustevník ve staré hájovně. S děsivým životním příběhem.

Ženu mu zavraždili, připomínal to pomníček uprostřed lesa. Vždycky tam byly kytky, nosil je skoro každý den, bud ty, co pěstoval na zahradě, anebo přinášel luční kvítí, šípkové růžičky, kosatce rozkvétající každé jaro u jezírka.

To tedy musela být láska, řekla jsem si v duchu obdivně. Vraha nikdy nevypátrali. Hrozný příběh. „Nikdo za ním nechodí, každého by vyhodil,“ řekla babička. Že každého? Pousmála jsem se. Byla jsem mladá a věřila jsem si.

Kámen se jménem

Nutně jsem potřebovala fotky na každoroční výstavu v předsálí místního kina. Černobílé, tajemné, vyvolávající otázky. Pomníček už jsem měla, prosvětlený drobnými třpytkami zapadajícího slunce a s kyticí šípkových růží v prastaré, naprasklé váze.

„Za to tě zabije!“ vyjekla babička, pokřižovala se a zašeptala to své oblíbené: „Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi svatou ruku.“ Jak říkám, kámen se jménem a datem narození a úmrtí jsem již zvěčnila, a teď mi zbýval on, podivín ze staré hájovny.

Tušila jsem, že to bude oříšek. Ale čert vem jednoduché úkoly, ty složité jsou zajímavější. Postávala jsem s batůžkem před hájovnou, až to nevydržel a zpoza plotu mrzutě zavolal:

„Potřebujete něco?“ Kývla jsem: „Ráda bych si vás vyfotila.“ Otočil se, udělal pohyb, jako by chtěl za sebou prudce zabouchnout dveře, ale najednou se zarazil.

Fotografie

Otevřel vrátka a nevěřícně si mě prohlížel. Bylo to znepokojivější, než kdyby řval, protože s tím jsem počítala. „Stalo se něco?“ pípla jsem. Dlouho mlčel, i když se zjevně pokoušel promluvit. „Jste jí podobná,“ zachrčel.

„Když jsme se seznámili, vypadala jako vy. Světlé, dlouhé vlasy…“ Nedokázal pokračovat. Byl o dost starší než já, ale fešák, ač zarostlý a zanedbaný. V očích mu plavaly slzy, které se nenamáhal skrývat. Vytáhl z kapsy pomuchlanou černobílou fotografii a ukázal mi ji.

Zachvěla jsem se, nebylo to zimou. Světlovláska na fotce byla opravdu typ jako já. Úplně jsem zapomněla, že jsem ho chtěla fotit. „Smím si vás pohladit?“ řekl. Kývla jsem, srdce bušilo v krku. Dotkl se mých vlasů. Pak se otočil a zamířil domů, do své samoty.

Danuše (62), východní Čechy