Naši začali mluvit o rozvodu. Byla jsem rozmazlený jedináček a představa, že by se mi najednou zhroutil domov, byla pro mě zničující. Když mi naši opatrně naznačili, že se budou rozvádět, zhroutil se mi svět. Pocit jistoty splaskl jako propíchnutý balonek. Ještě nikdy v životě jsem se necítila tak mizerně. Nevěřila jsem svým uším. Nevěřila jsem, že to myslí vážně. Můj domov, milovaný přístav, ú

Nemluvili jsme spolu dlouhých dvacet let. Rozhádali jsme se kvůli prkotině, ale žádný z nás nechtěl ustoupit. Když onemocněl, omluvil se. Snažíme se vynahradit si všechny ty zbytečně ztracené roky! S bráchou nás od sebe dělí jen rok a nepamatuji se, že bychom byli jeden bez druhého. Bylo jasné, že se pohádáme Všude jsme spolu byli odmalička, ve škole a potom i v zaměstnání, i když každý n

Mám jen jedno dítě, vymodleného syna Davida. Vždy jsme na něj byli hrdí, a když se stal lékařem, neznala naše pýcha mezí. David si dlouho užíval svobodného života, až jsem se obávala, že se nikdy nedočkám vnoučat. Přítelkyň měl nepočítaně. „Ožením se, až si něco užiju. Teď je pro mě podstatná kariéra,“ říkal často a my to museli brát, jak to je. Když jsem se ho někdy zeptala, jen se shovívavě p

Toto rčení mohu potvrdit. Nepotkala jsem ode mě odlišnějšího člověka, než je můj muž. A jsme spolu už 35 let. I naši přátelé říkají, že neznají odlišnější pár. Borise jsem potkala, když mi bylo 20 let. Tehdy jsem zatoužila sbalit se a odjet do velkého světa. Konkrétně do Prahy. Našla jsem si menší byt, zpočátku mi pomáhali rodiče s placením nájmu. Jak jsem ale našla slušnou práci, už jsem stála

Maminka měla těžký život, muži jí ubližovali. O tom, kdo je můj otec, nechtěla nikdy mluvit. Dozvěděla jsem se to od starší sestry. Maminka se narodila na Slovensku, v malé vesničce pod horami. Pracovala u sedláka jako děvečka. Když jí bylo jedenadvacet, tamní pacholek ji znásilnil a nezůstalo to bez následků. Ještěže byl sedlák člověk rozumný a přinutil onoho Gustava, aby si maminku vzal. V ro

Chalupa. Místo, kam jsme jezdili s Luďkem. Mým bratrem. Měla jsem pocit, že jsme tam byli oba šťastní. Roubenku postavil v horách už náš praděda, děda ji zvelebil poté, co se rodina rozšířila, takže přibylo ještě jedno křídlo. Žili tam s babičkou, tatínek tam strávil dětství. A my s Luďkem také, jelikož jsme tam za prarodiči jezdili na prázdniny. Milovala jsem to místo. Tu zeleň, horské louky,

Jedináček je neštěstí, i kdyby to byl nejúžasnější chlap na světě. Musela jsem zpacifikovat jeho matku, která hrála v jeho životě vždy první housle. Můj muž je jedináček. To je diagnóza a žádná žena s tím nic moc ne­udělá. Honza byl vymodlené dítě a jeho rodiče se v něm viděli, zejména jeho matka Vilma. Svého syna musela mít stále pod kontrolou. I poté, co se oženil. Hned ráno volala, jak se

Domnívala jsem se, že jsem vychovala dvě slušné dcery. Ale jen co manžel zemřel, zatoužily obě po mém domku a chalupě. Mě chtěly strčit do ústavu, aby se o mě nemusely starat. Ani jsem nestačila propadnout smutku, když manžel zemřel. Byl dlouho nemocný, a tak jeho konec nebyl žádným překvapením. Ale i tak mě to zasáhlo. Člověk si ani neuvědomí, co ten druhý pro něho znamená, dokud nezůstane sám

Jaroušek se poslední dobou extrémně bojí. Všude vidí strašidla a obludy. Myslím, že to je následek filmů, které mu rodiče dovolují sledovat. Jarouškovi bude šest let, v září půjde školy a loni na podzim mu přibyla malá sestřička. Nikdy nebyl strašpytel, zdál se mi jako klidný a pohodový kluk. Jeho strach začínal nenápadně. Přestal si sám chodit hrát do pokojíčku, a nakonec nechtěl chodit ani sá

Sourozenci mají mezi sebou zvláštní pouto. Navíc dvojčata. I když vás od sebe oddělí, stejně vás cosi spojuje. S Helenkou jsme dvojčata. Narodily jsme se do celkem harmonické rodiny, tedy zpočátku jsme to tak vnímaly. Jenže jak jsme začaly chodit do školy, rodiče se s přibývajícími starostmi začali více hádat. Nakonec se rozvedli. Šly jsme od sebe Každý si nechal jednu z nás. Jako když si