Zhruba od svých patnácti let jsem se stylizovala do role rebelky. Naši to se mnou neměli lehké. Bouřila jsem se v podstatě proti čemukoliv. Ne že bych měla tak vyhraněné názory, prostě se mi líbilo být za každou cenu v opozici. Když oni řekli „a“, já jsem řekla „b“ a naopak. Stejné to bylo i s kamarádkami. Chtěla jsem, aby bylo vždycky po mém, za každou cenu – a tak jsem pár opravdu dobrých kama

Naše manželství s Karlem bylo několik let šťastné a pohodové. Problémy nastaly až ve chvíli, kdy jsme začali stárnout a každý jsme měli jiné zájmy. S manželem jsme prožili hezký život. Narodily se nám dvě děti, postavili jsme domek, něco jsme si na stará kolena našetřili. Vždycky jsme si dokázali udělat čas jeden na druhého i na své koníčky. Na důchod jsme se těšili – sepisovali jsme věci, kter

Vždycky jsem měla ráda milostné příběhy, literární i televizně zpracované. Možná jsem sama žila tak nudně, že jsem si emoce musela vychutnat alespoň tímto způsobem… Ano, je to vlastně docela smutné, když vám je teprve padesát a máte pocit, že žijete po boku nesprávného muže a jste svým způsobem smířená s tím, že už vás v životě nic romantického a nečekaného nepotká. Pepu jsem si vzala, když mi by

Pocházím z vesnice, z velké rodiny. Vyrůstala jsem s pěti sourozenci. I když jsem je měla všechny moc ráda, sama jsem po velké rodině rozhodně netoužila. Moje tři sestry i většina spolužaček ze střední se vdávaly a rodily kolem pětadvaceti let. Mě to nenapadlo ani náhodou. Bavilo mě užívat si života a po závazcích jsem netoužila. Od osmnácti do jednadvaceti jsem chodila s jedním klukem, ale když

Promarnit osudovou lásku, to bych nikomu nedoporučovala. Jenomže my dva jsme se brali příliš mladí, a když přišly první problémy, chovali jsme se jako hlupáci. S Václavem jsme se brali příliš mladí. Sotva jsme odmaturovali, už byla veselka. Byli jsme spolužáci, chodit jsme spolu začali až v posledním ročníku gymnázia. Zamilovali jsme se opravdu bláznivě. Nikdy předtím ani potom jsem už nic podobn

Když srdce blázní, často zapudíme i poslední zbytky zdravého rozumu a ochotně se vydáme napospas sérii hloupých omylů Když mi bylo třicet let, většina mých spolužaček a vrstevnic už měla pár let po svatbě a náplní jejich dne byla péče o děti. Pro mě, která byla stále nezadaná, měly buď soucitné, nebo pohrdavé pohledy. Ale mně můj život vyhovoval. Měla jsem slušnou práci, která mě bavila a většinu

Posvícení se v naší vsi slavilo vskutku důkladně. Od soboty do úterka, a byli i tací, kteří slavili od soboty do soboty. Pak mívali ovšem problémy nejen doma, ale i v zaměstnání. Slavnost zvaná posvícení se mnohde na venkově dochovala do dnešních dnů, před lety však, když jsem byla mladá, se slavilo s mnohem větším nasazením. Naše obec si na posvícení potrpěla, lidé se veselili od sobotního večer

Měli jsme šestiletého syna, přesto jsem začala přemýšlet o rozvodu. Manžel byl od rána do večera v práci, měla jsem pocit, že už ho nezajímám. Sedmý rok manželství bývá kritický, to mohu potvrdit. V té době jsme se s mužem odcizili natolik, že jsem se dala dohromady s ženatým kolegou. Připadalo mi, že pro manžela dávno už nejsem ta princezna jako kdysi, nějak mě to přestávalo bavit. Ač jsme měli

Dcera se mi narodila, když mi bylo pětadvacet. Brzy nato nás její otec obě opustil a já jsem zůstala na všechno sama. Byla jsem z mužů zklamaná a zanevřela jsem na ně. Už jsem si dalšího do života pustit nechtěla… Uzavřela jsem se do vlastního světa, kde jsem byla jen já a moje dcera Anička. Stýkaly jsme se jen s příbuznými, mými nejlepšími kamarádkami, a pak ještě s rodiči dětí, se kterými se př

Mladý člověk se má většinou proti něčemu bouřit, aby si vybudoval sebedůvěru a svoji vlastní osobnost. Často to bývají vzpoury proti vlastním rodičům a týkají se lásky. U mě to bylo právě tak. Ta moje vzpoura se odehrála, když mi bylo sedmnáct a ta láska, které se to týkalo, byla mojí první. Jako mladší ze dvou sester jsem byla mazlíčkem rodiny, odmalička rozmazlovaným a pečlivě hlídaným. V šestn