Když jsem konečně potkala člověka, kterému jsem uvěřila, nebyla jsem žádná mladice. Bohužel osud mě předurčil k tomu, že jsem skoro celý život žila osamoceně.
František se na mě už z dálky usmívá. Kráčí svižným krokem a v ruce nese kytičku. Nese ji tak nějak samozřejmě, nenuceně, ne jako když ji chlap koupí jen proto, že by se to zrovna slušelo. František je takový celý svůj, obyčejný, přirozený, úžasný mužský. Dnes jdeme na večeři do naší oblíbené restaurace, ale kdyby řekl, že za hodinu odlétáme třeba na Mars, sbalím se a pojedu s ním kamkoli. Důvěřuju mu totiž a moc ho miluju.
Malé rodinné peklo
S důvěrou já měla odjakživa potíže. Není také divu. V naší rodině to vřelo od mého dětství. Nevím, proč spolu moji rodiče zůstávali, když se vůbec nemilovali. Máma mi později říkala, že to bylo kvůli mně a mojí sestře, abychom prý vyrůstaly v úplné rodině. Jenže to nebyla rodina, ale peklo. Postupně jsme se sestrou pronikaly do tajů hádek našich rodičů. Odhalovaly jsme ty neustálé lži a podrazy, které jeden na druhého osnovali. A lhali neustále také nám. O všem.
Zakřiknutá a nedůvěřivá
Věčné rodinné konflikty mě velmi poznamenaly. Byla jsem ve škole zakřiknutá. Měla jsem sice jednu dobrou kamarádku, ale i k ní jsem přistupovala s nedůvěrou a čekala na to, kdy i ona mě zalže a podrazí. Ještě horší to bylo s kluky. Neměla jsem o nápadníky nouzi, byla jsem celkem hezká. Jenže já všechny jejich projevy zájmu a komplimenty chápala jako to, že si ze mne dělají legraci, že se mi posmívají, utahují si ze mě. Ani jednomu z těch hezkých puberťáků jsem nevěřila, že se do mě opravdu za miloval. Do mě? Proč zrovna do mě?
Pouhý kolega z práce
Když jsem pak jako už dospělá pracovala v jedné firmě, začal se kolem mě točit můj kolega. Byl o deset let starší, už rozvedený a tvrdil, že mě miluje. Kamarádka mi radila, ať už konečně přestanu s tou nedůvěřivostí k mužským a prostě do toho vztahu jdu. Chvíli jsem váhala, ale zkusila jsem to.
Konečně vztah
Začala jsem se Zdeňkem chodit. Snažila jsem se být vstřícná a důvěřivá, přesto jsem byla stále ve střehu a čekala nějaký podraz. Ten nepřicházel, zato mě Zdeněk požádal o ruku. Představa svatby mě zaskočila a já hloupá ji odkládala tak dlouho, až se podraz skutečně dostavil. Zdeněk mi jednoho dne sdělil, že těch mých věčných vytáček už má dost a že si našel někoho jiného. Obrečela jsem to, ale vlastně to nebylo tak hrozné. Přece jsem to čekala a Zdeňka si nepustila tak úplně k srdci.
Chtěla jsem dítě
Pak jsem potkala Romana. Zdálo se, že si docela rozumíme. Byl navíc dost pohledný, ale já ho stejně podezřívala, že si se mnou začal jen tak z rozmaru. Zase tu byla ta hrozná nedůvěra a očekávání toho nejhoršího. Žili jsme spolu dlouhých sedm let. O svatbě naštěstí nebylo ani řeči, přestože se nám narodila dcera Eliška. Když měla jít do školy, s Romanem jsme se rozešli. Doopravdy jsem ho nemilovala a on potřeboval plnohodnotný vztah. Já ale přece měla ten největší poklad v životě – své dítě.
Sto roků samoty
Eliška rostla jako z vody, odešla z domu a já zůstávala sama. Vlastně jsem sama byla celé její dětství i dospívání. Občas jsem se s někým seznámila, ale byly to takové povrchní vztahy. Pořád jsem si nedokázala připustit, že by mě nějaký chlap vážně miloval. A ani já se nedokázala do žádného zamilovat. Prostě tam vždy chyběla ta vášeň, ty pověstní motýlci v břiše. Nakonec mi už bylo skoro šedesát a říkala jsem si, že mi mužští mohou vlastně být ukradení. Žila jsem si docela pěkně, nic moc mi nechybělo a byla jsem v klidu. Až do chvíle, kdy jsem potkala Františka.
Nečekaná smršť citů
Potkali jsme se zcela nečekaně na autobusové zastávce. Pospíchala jsem a dobíhala můj autobus, přitom jsem div nesrazila chlapíka, který šel přede mnou. Byla jsem plná napětí a vzteku, že nestíhám, ale omluvit, jsem se asi musela. Zabrzdila jsem, otočila se a František se na mě usmál tím svým téměř dětským úsměvem. Podíval jsem se mu zpříma do očí „Moc se omlouvám, promiňte.“
Úplně se mi zatočila hlava. Jako bychom na sebe tím pohledem byli nějak napojení. Autobus mi ujel, ten den jsem už nic nestihla. Ale bylo mi to naprosto fuk. Najednou jsem i já zažila ty pověstné motýlky v břiše. Byla jsem šíleně zamilovaná a jsem dodnes.
Tereza N. (61), Plzeň
