Minulost je nevratná a vracet se k ní bývá často ošidné, zvlášť když mohou na světlo vyplout věci, které je lépe nevědět.
Můj život s Antonínem byl bezproblémový. Vzala jsem si ho, když mi bylo dvacet dva let. Prožili jsme spolu celkem obyčejné čtyřiadvacetileté manželství. Vychovali jsme společně syna Radima. Dalo by se říct, že náš vztah nikdy nepoznamenala žádná velká dramata. Jediné, čím jsem si občas lámala hlavu, byl Antonínův vztah k mé o dva roky mladší sestře Simoně. Vždycky jsem mezi nimi vnímala jakési nedefinovatelné napětí. Přičítala jsem to dávným zápletkám, kdy se můj manžel nejprve ucházel o moji sestru a poté, co ho odmítla, jsem ho vlastně pro sebe „ulovila“ já.
Večer u ohníčku
Jednoho večera jsme seděli na chatě u ohníčku. Syn byl na prázdninách s partou kamarádů a my jsme trávili u Berounky obvyklý letní víkend. Už předtím jsme si často hráli hru na vzpomínky. Jeden z nás něco začal a ten druhý měl pokračovat podle toho, jak to kdysi bylo. Dávali jsme tak vždycky dohromady spoustu malých příběhů, významných vlastně jen pro nás. Tentokrát mě napadlo něco jiného. „Jaký ty máš vlastně vztah k Simoně?“ zeptala jsem se jakoby nic svého manžela.
Povídali jsme si
Zarazil se. Bylo vidět, že podobnou otázku nečekal. „Proč se ptáš?“ vysoukal ze sebe nakonec. „Víš, připadalo mi, že mezi tebou a mojí sestrou bylo vždycky nějaké tajemství, které jste přede mnou skrývali,“ řekla jsem a podívala se manželovi do očí. „Nemyslíš, že dnes je příležitost k tomu, abys mi konečně řekl, o co šlo?“ Příliš se mu nechtělo, ale pak začal mluvit… „Ano, existuje jedno tajemství, ale nevím, jestli ho skutečně chceš vědět…“
Šel s pravdou ven
Zaskočil mě tím, že byl ochoten na moji otázku odpovědět. Mohl přece říct, že se mi jen něco zdá nebo všechno svést na ten svůj někdejší neúspěch u Simony. Řekla jsem: „Ano, ráda bych to tajemství znala.“ Hlavou se mi zatím honily myšlenky, o co by se mohlo jednat. Měli snad spolu Tonda a Simona něco za mými zády? Moje sestra byla šťastně vdaná, svého muže Milana si dokonce brala o půl roku dříve než já Antonína. Měli spolu dceru Evu, která se jim narodila rok po svatbě. Pokud mi bylo známo, také sestřino manželství probíhalo normálně, stejně jako moje.
Šokující přiznání
„Já jsem ti to vlastně chtěl říct už několikrát, ale nikdy jsem k tomu nenašel odvahu,“ pokračoval neúprosně Tonda. Zdálo se, že teď už nebude k zastavení. Ještě jsem ho mohla zadržet, ale jen jsem mlčky poslouchala. „Víš… Eva je moje dcera a ne Milanova. Milan nemůže mít děti.“ Tak, a bylo to venku. Tohle jsem tedy opravdu nečekala. Ztěžka jsem polkla a udiveně jsem na Antonína hleděla. „Tomu nevěřím…“ byla moje první reakce.
Řekl mi všechno
„Je to pravda,“ povzdechl si manžel. „Když si Simona Milana vzala, chtěla mít co nejdříve dítě. Možná si vzpomínáš, jaké s tím měli problémy a jak se jim početí nedařilo. Nechali se vyšetřit u doktora, toho Simonina kamaráda, a vyšlo najevo, že Milan mít děti nemůže. Simona mu to nikdy neřekla. Jednoho dne jsme se náhodně potkali a ona se mi se vším svěřila. A požádala mě, jestli bych jí nepomohl, protože adoptovat žádné děcko nechtěla a Milana měla ráda.“
Zaplavily mě vzpomínky
Mlčela jsem. Měla jsem vlastně cítit hněv, smutek, hořkost… ale v duchu jsem před sebou viděla sestřinu tvář. Vzpomínala jsem, jak byla šťastná, když si Evu přivezla z nemocnice domů, tím spíš, že další děti už mít po komplikovaném porodu nemohla. Po několika minutách ticha, kdy jsem se vzpamatovávala ze šoku, který mi tato informace přivodila, jsem se na manžela podívala: „Proč jsi mi to vlastně řekl? Vím, že jsem to sama chtěla vědět, ale proč právě dnes?“ Manžel ke mně vzhlédl. „Protože Evě už bylo osmnáct a my jsme si se Simonou slíbili, že do doby její plnoletosti to nikomu nepovíme. Teď už tím slibem nejsem vázaný,“ odpověděl manžel. Potom ještě dodal: „Asi se s tím budeš dlouho vyrovnávat. Chápu to. Ale nedá se to změnit ani vzít zpátky.“
Ustáli jsme to
„To nedá,“ přikývla jsem. „Nezlobím se,“ dodala jsem po chvíli. „Je to jen zvláštní pocit. Budu se teď dívat na sestru jinak a vlastně i na tebe. Řekl bys mi to, kdybych se bývala přímo nezeptala?“ „Nejspíš ne,“ připustil Tonda. Pak jsme dlouho mlčky seděli a dívali se do vyhasínajícího ohně. Říkala jsem si přitom, že někdy je opravdu lépe pravdu nepoznat. Na co myslel můj manžel, nevím, ale když mě pak potmě, poté, co oheň dohořel, vzal za ruku, nebránila jsem se…
Ladislava B. (57), Praha
