Vdávala jsem se jako osmnáctiletá, ne proto, že jsem „musela“, ale takto to bylo u nás na vesnici zvykem.
Můj nastávající byl vysoký, modrooký a světlovlasý muž, který se líbil nejen mně, ale i všem mým kamarádkám. Byla to velká láska, která vyústila do manželského slibu. Jako novomanželé jsme začali bydlet u manželových rodičů v rodinném domě. Moje tchyně, která se do svatby zdála jako velmi příjemná žena, byla hlavní řídící jednotkou rodiny. Organizovala život každému členu domácnosti od malého štěňátka, přese mě, až po chudáka tchána.
Touha po miminku
Avšak jak se říká, kde se dva milují, nad třetího se povznesou. Tak jsme to dělali i my. Pět let nato tchyně zemřela a ve velkém domě jsme zůstali jen my tři. Stále více začala v ovzduší „viset“ otázka potomstva. Ano, v domě bylo příliš velké ticho. Předtím jsme na děti ani nepomysleli, nebylo kdy, protože práce kolem domu bylo habaděj, a i když už žádná nebyla, tchyně mi ji raz dva našla.
Pak jsem změnila zaměstnání. Z práce, kde se lepily podrážky na boty, jsem se dostala do mateřské školky jako kuchařka. Konečně jsem dělala to, čím jsem se vyučila a co mě opravdu bavilo. Jenomže poté, co tchyně zemřela a já jsem byla dennodenně v kontaktu s malými dětmi, jsem po dítěti toužila stále více a více.
Vyšetření nic neukázala
Manžel pracoval v Rakousku jako zedník a domů chodil jen na pár dní, proto příležitostí na početí nebylo mnoho. Pokaždé, když jsem otěhotněla, jsem za pár týdnů potratila. Dítě jsem nemohla donosit. Začali jsme s manželem absolvovat různá vyšetření, léčila jsem se hormonálně, ale nic nepomáhalo. Byli jsme oba zdraví, já i manžel. Dohadů o tom, proč nemůžu mít děti, bylo mnoho, ale já jsem se ztotožnila s jediným vysvětlením, a to, že jsem pracovala několik let s toxickým lepidlem a pravidelně vdechovala jeho výpary, což se projevilo na mém zdraví. Pak jsem zanevřela na všechny doktory a rozhodla jsem se, že k žádnému už chodit nebudu, že to nemá smysl.
Manžel byl vnímavý
Manžel se snažil brát to statečně, ale velmi dobře jsem věděla, že mi to nechce ještě více ztěžovat svými pocity, byl mi velkou oporou. A tak roky plynuly a já jsem brzy oslavila čtyřicítku. Tchán už dávno zemřel, manžel pracoval blízko domova a já jsem se pomalu smířila s tím, že děti mít nikdy nebudu.
Rozhodli jsme se pro adopci
Jednoho dne mě potkala známá, která mi vnukla myšlenku o adopci. Opravdu, proč mě to nikdy nenapadlo? Manžel můj nápad radikálně zamítl, ale dva týdny „tiché domácnosti“ udělaly své a nakonec souhlasil. Začali jsme vyřizovat papíry a po všech těch peripetiích jsme měli jen čekat. Naší podmínkou bylo, aby to byl zdravý chlapeček, nejlépe novorozeně. Jednou za čas se ozval telefon, jestli nechceme postiženou holčičku nebo chlapečka, ale pokaždé jsem řekla ne, můj otec byl zdravotně těžce postižený, takže vím, kolik energie a sil to stojí.
Bude to holčička
V době, kdy jsme už opravdu přestali doufat, zazvonil telefon. Hlas ve sluchátku nám oznámil, že pokud máme zájem, mají pro nás zdravou, nedávno narozenou holčičku, prý se na ni můžeme přijet podívat. Chlapeček nebo holčička, je to vlastně jedno, řekli jsme si. Když jsme ji v nemocnici spatřili, byla to láska na první pohled. Byla tam tak sama, vystrašená a bezmocná. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy se Anička stala součástí naší rodiny, bylo to přesně den před mými pětačtyřicátými narozeninami. Byl to nejhezčí dárek, jaký jsem kdy dostala.
Jarmila P. (50), Zlín
