Mělo to být původně stejné odpoledne jako už několik takových předtím. Tentokrát nás ale čekal rozhovor, na který nebyl ani jeden z nás připravený.
S mým novým přítelem Davidem jsem si dala schůzku na konečné stanici metra. Měli jsme se jít projít a povědět si o sobě zase něco víc, než jsme zatím věděli. Jenže se stalo to, že jsem v týdnu potkala někoho, kdo Davida znal lépe než já – a dozvěděla jsem se zajímavé a dost překvapující věci.
Tajemství, které mi neřekl
Většinou, když někdo něco před druhým tají, tak se jedná o cosi špatného, s čím se nerad chlubí. V případě Davida tomu tak ale úplně nebylo. Dokonce jsem i rozuměla tomu, že mi určitým sdělením zatím nechtěl komplikovat život. Měli jsme ten den sraz u stanice metra. Spěchala jsem, abych nepřišla příliš pozdě. Věděla jsem, že David je na moji nedochvilnost zvyklý, jenže tentokrát bylo naše setkání důležitější než jindy. Musela jsem dát svému příteli najevo, že vím všechno, co se přede mnou v dobrém úmyslu snažil utajit. Netušila jsem jen, jak to udělám…
Nevěděla jsem, jak s tím začít
David už na mě čekal a v klidu poslouchal hudbu ze sluchátek. Když mě viděl přicházet, usmál se a sluchátka si sundal. Dal mi lehkou pusu na tvář na přivítanou. Vzal mě za ruku a jako dvojice, která k sobě prostě patří, jsme se vydali pěšky přes sídliště. Po cestě jsem sbírala odvahu k rozhovoru. Běžné přátelské popichování, na jaké jsem si zvykla, jsem vnímala tak na půl ucha, až si David konečně všiml, že nějak nejsem ve své kůži.
Nepříjemný rozhovor
„Něco tě trápí, Martino?“ zeptal se. „No… trápí, to není to pravé slovo,“ začala jsem opatrně. „Jen bych ráda… vlastně nevím, jak začít…“ bezradně jsem se na Davida podívala. Pak jsem se rozhodla nezvyšovat trapnost situace obcházením kolem horké kaše a začala jsem mluvit na rovinu. „Povídala jsem si o tobě s někým, koho oba známe a nevěděli jsme o tom… s Luckou Drobnou.“
„Aha…,“ utrousil tiše a zatvářil se rozpačitě. „Co ti o mně všechno napovídala?“ zeptal se. „Nic špatného,“ usmála jsem se. „Jenom to, co jsi mi měl už dávno říct ty sám,“ dodala jsem. „Takže už víš o…“ nedopověděl David. Přikývla jsem.
Náhodné setkání s dávnou kamarádkou
Vedli jsme se za ruce a dlouhou chvíli mlčeli. Ani jeden z nás nevěděl, co říct. David si srovnával v hlavě skutečnost, že vím o jeho tajemství a já se cítila uvolněně, protože to mezi nás nevneslo žádné napětí. V duchu jsem si znovu přehrávala ten rozhovor s Luckou. Neviděly jsme se asi dva roky. Byla to moje bývalá spolužačka ze základní školy a nějaký čas pracovala jako Davidova kolegyně – odešla zhruba měsíc předtím, než jsem začala s Davidem chodit. Samozřejmě jsem se jí novou známostí pochlubila a řeč přišla i na to, kde pracuje. „Nejmenuje se náhodou ten tvůj David příjmením Horský?“ zarazila se Lucka.
Syn, o kterém jsem nevěděla
„Ano, jak to víš?“ vydechla jsem překvapeně. „Hmm, tak to ti gratuluji, je to moc hodný člověk,“ pokývala kamarádka hlavou. „Pracovala jsem v ním v podniku asi půl roku, takže vím, jak se na něj ostatní dívají. Kdyby nic jiného, tak už za to, že si nechal postiženého synka poté, co se za něj jeho přítelkyně odmítla provdat a odjela do ciziny, zaslouží uznání.“
Měla jsem o čem přemýšlet
Překvapeně jsem na ni vyvalila oči. „Cože? On má… syna?“ polkla jsem ztěžka. „To ti ještě neřekl, viď?“ konstatovala Lucka. „Víš, není to pro něho jednoduchá situace, už dvakrát se s ním po několikatýdenní známosti nová partnerka rozešla, když se to dozvěděla. Vlastně… vlastně ani nevím, jestli je dobře, že jsem ti to řekla,“ zarazila se moje bývalá spolužačka. Uklidnila jsem ji, že pro mě ta informace na vztahu k Davidovi nic nemění. A do příštího setkání s ním jsem měla o čem přemýšlet.
Viděla jsem, jak je dojatý
S Davidem jsme došli až na kraj sídliště. „Víš, chci ti říct jedno,“ promluvila jsem konečně. „Vážím si toho, jaký jsi a co děláš a nechápu své předchůdkyně, pro které byl tvůj syn překážkou. Je mi jasné, že to nemáš snadné a nemaluji si nic růžově. Rozhodně ale stojím při tobě a chci tě takového, jaký jsi, se všemi tvými blízkými i s tvými problémy.“
David na to nejprve neřekl nic, na očích jsem mu však viděla, jak je dojatý. Potom mě k sobě pevně přivinul.
A je z nás všech rodina
Stáli jsme v objetí, vpíjeli se svými těly jeden do druhého a bylo to víc, než kdybychom si říkali tisíce slůvek lásky. Naše objetí bylo jako přísaha, kterou bereme oba vážně. Jak já, tak David jsme věděli, že tímto odpolednem začíná běh na dlouhou trať a oba jsme se na tu společnou trasu těšili… To bylo před deseti lety. Nyní je Davidův syn už dávno dospělý, i když naši péči potřebuje stále, stejně jako naše osmiletá dcera Terezka.
Martina F. (43), Praha
