Začínal únor, zima vrcholila, pršelo se sněhem a u nás doma se konaly zásnuby. Trochu mě to znepokojovalo, ti dva byli na manželství ještě příliš mladí.
Toho roku byla zima velmi dlouhá. Ale měly jsme s dcerou cosi, co nás drželo nad vodou: představu její brzké svatby. Plánovala ji na červen, měla si po maturitě brát spolužáka z gymnázia. Byla to studentská láska, chodili spolu od prvního ročníku a záhy přišli s tím, že jsou si osudem souzeni a že se, jakmile dokončí školu, vezmou. Usmívala jsem se tomu, domnívala jsem se, že je to jen taková dětská láska. Tehdy jsem už iluze neměla, s Haniným tatínkem jsme prožili krátký bouřlivý vztah, který skončil nikoli svatbou, ale krachem v době, kdy byl Haničce rok. Zůstala jsem na všechno sama, ale nestěžovala jsem si. Tehdy jsem pracovala v místním zemědělském družstvu jako sekretářka, anebo spíš holka pro všechno. Nebyla to zrovna práce snů, avšak vůbec mi to nevadilo, občas tam bývala legrace. Samozřejmě jsem si přála, aby se Hanička měla líp, aby vystudovala vysokou školu a stala se z ní dejme tomu paní učitelka. Ta její plánovaná svatba mě, abych řekla pravdu, trochu vyvedla z míry. Ovšem na druhou stranu, když jsem viděla, jak jsou ti dva zamilovaní, dojímalo mě to.
Zvláštní nápadník
Byla jsem osamělá, protože mě muži zklamali. Zájem o mě celkem byl, poté, co se mi definitivně rozpadlo manželství, se sem tam nějaký ten nápadník našel, ale zpravidla nepříliš perspektivní. Jedním z nich byl i obecní blázen Joachim. Asi se tak ve skutečnosti nejmenoval, ale nikdo mu neřekl jinak. Joachim trávil celé dny na návsi na jabloni, živá duše mu to nedokázala rozmluvit. Výjimku dělal jen v době, kdy bylo mrazivo. Noci trávil v opuštěné hájence za vsí, topil si tam, a tak tam pravidelně hořelo. Pokaždé se jednalo jen o menší požár, který vždy hravě uhasil místní dobrovolný hasičský sbor. Joachim za mnou někdy, když na to měl náladu, chodil jako pejsek a neustále vyzvídal, kdy si ho už konečně vezmu za manžela. Asi se těšil na to, že po svatbě bychom žili na jabloni dva. Takového ctitele byste také nechtěli. Brala jsem to s humorem a nebála jsem se ho, ostatně nikdy nikomu neublížil. A nebyla jsem jediná, které se dvořil. Dá se říci, že nabízel sňatek snad všem ženám z vesnice bez výjimky, včetně nejstarší obyvatelky obce, babičky požehnaného věku, které už klepala na dveře devadesátka.
Voda na Hromnice
Jak říkám, toho roku byla zima velmi dlouhá. Vzpomínám si, jak jsem na Hromnice pozorovala střechu naší staré stodoly, ze které crčela voda. Moje babička říkávala: Když na Hromnice voda ze střech teče, zima se dlouho povleče. Moudrosti našich předků mě vždy fascinovaly, i tohle byla pravda. Pod stodolou bylo už málem jezero, k večeru zamrzlo. Smažila jsem řízky, protože dceřin přítel přišel žádat o ruku. Přinesl květiny, chválil řízky, ale něco se mi na něm nezdálo. Cosi mu plavalo v očích, cosi, co nebudilo důvěru. Vybavilo se mi, že podobné oči měl truhlář z nedalekého městečka, který mi rok sliboval, že se rozvede, protože si s manželkou nerozumí. Nejenže se do roka nerozvedl, ale naopak, žena mu porodila dcerušku. Nikdy jsem pak už na něj nepromluvila, byl to falešník a podvodník. Nápadně hezký, stejně jako tenhle mladíček, který se na Hromnice zasnoubil s mojí Haničkou. Bohužel.
Takový hezký pár
Jmenoval se Libor a Hana do něj byla k smrti zamilovaná. Dělali si plány, Libor měl dokonce po zesnulé babičce ve městě byt, a tak to vypadalo, že mladým nechybí už vůbec nic. Taková pěkná dvojice to byla, takový hezký pár. V duchu jsem si vynadala za své pesimistické myšlenky. Ostatně když bude Hanička chtít studovat, může i jako vdaná. Zima se vlekla, Hanička se pilně učila na maturitu. Maturitní ples v kulturním domě ve městě se vydařil, dcera v plesových šatech vypadala jako víla a jejímu budoucímu manželovi to také slušelo. Známí mi říkali, jaký je to nádherný pár a jaká to pro mě musí být radost. Snad i byla, až do toho nešťastného dne, kdy Hana omdlela v mé kanceláři a já telefonovala pro záchranku. Dodnes si pamatuji, že to byl pátek. Všechno se seběhlo tak, že Hana odešla do školy, ale Liborova lavice zůstala prázdná. Vzkázal, aby ho omluvili, že má asi chřipku, a tak raději zůstal doma. Dceři se na tom něco nezdálo. Chřipku? Ještě večer neřekl o chřipce ani slovo. A tak se navzdory své pověstné svědomitosti vyplížila o velké přestávce ze školní budovy a šla se podívat, jak je to doopravdy.
Chřipka to nebyla
Našla Libora v posteli nikoli s chřipkou, ale se studentkou ze třetího ročníku. Později mi vyprávěla, že pak málem vběhla pod auto. Zázrakem jí jel zrovna autobus domů do vsi, nepřítomně do něho nastoupila, dívala se na ubíhající krajinu a vlastně přesně nevědala, jak se jmenuje a kam jede. Když uviděla budovy družstva, vystoupila. Dovlekla se do mé kanceláře, kde se skácela k zemi. Záchranka přijela překvapivě brzy, do dvou dnů Haničku z nemocnice pustili. Ale ještě týž večer na nemocničním lůžku mi stihla povědět, co se stalo. Ten bezcharakterní lump, který se s ní nedávno obřadně zasnoubil, ji podvedl. To mě zvedlo ze židle. No to by byl tedy manžel! Nenapadlo mě nic jiného než namířit si to do bytu toho grázla. Zrovna pršelo s deštěm. Deštník se mi bude hodit, říkala jsem si. Zazvonila jsem na inkriminovaný byt a toho, kdo otevřel, jsem přetáhla vlhkým deštníkem. Ve vzteku jsem zapomněla, že v objektu mohou být i jiní lidé, například Liborův otec. Když jsem zaznamenala jeho vyjevený výraz, zaburácela jsem: “Omlouvat se nebudu! Víte, co Libor provedl?” Zavrtěl hlavou a pozval mě dál.
Byli příliš mladí
Hněvivě jsem to na něj všechno vychrlila, nic jsem nevynechala. “A žádná svatba nebude!” křičela jsem. “To by to Hanička chytla, s takovým sukničkářem. Kde je? Držte mě, nebo ho zabiju!” Libor se zamkl v pokoji, příliš statečný tedy nebyl. Jeho tatínek mě uklidnil horkým čajem s rumem, ne jedním. Když jsem se dostala z nejhoršího rozčilení, celkem rozumně jsme si povídali. Liborův otec mluvil o tom, že byl na kluka také sám, stejně jako já na Haničku. Libor to prý neměl jednoduché, maminka mu zemřela, když byl ještě malý. Monolog uzavřel Liborův táta úvahou na téma, že ti dva byli podle jeho názoru na svatbu beztak příliš mladí, ale že si to neuvědomovali. Tiše jsem přiznala, že jsem si celou dobu myslela totéž.
Karlovy oči
Závěrem se mě Liborův táta zeptal, jestli mi může říkat Katko. Vytřeštila jsem oči, připadalo mi, že tohle do našeho rozhovoru vůbec nepatří a nemá to přece žádnou souvislost s tím, co se stalo. Nejdřív jsem pokrčila rameny, potom jsem pochopila, že to není jen tak. Zejména ve chvíli, kdy mě pozval na večeři do zdejšího nejlepšího podniku, který se jmenoval Zámecká vinárna. A tak náš příběh skončil opravdu bláznivě. Libor a Hanička se nikdy nevzali, ba naopak, stali se z nich k jejich úžasu nevlastní sourozenci, kteří spolu všechna ta léta velmi dobře vycházejí. Zato jsme se stali legitimními partnery my “staří”, tedy já a Liborův tatínek Karel. Musím říci, že Karel v očích to podivné cosi, podle kterého se pozná nevěrník, nemá a nikdy neměl.
Kateřina C. (51), Rakovnicko
