Vypadalo to, že náš vztah spěje pozvolna ke svému konci. Proto jsem byla připravená na nejhorší. Místo rozchodu přede mě ale Tomáš poklekl a požádal mě, abych si ho vzala.
Před třemi lety jsem zdědila byt po babičce. Byla jsem jí neskonale vděčná. Konečně jsem mohla přestat vyhazovat peníze za pronájem bytu v centru města. Byt to byl sice krásný, ale každý měsíc spolkl skoro polovinu mého platu. Jediný zádrhel byl v tom, že babičky byt potřeboval kompletní rekonstrukci. „Znám jednu solidní stavební firmu,“ vybalila na mě kolegyně v práci, když se o mém úmyslu dozvěděla, a začala v kabelce hledat vizitku. „Tady je,“ vykřikla. Vítězoslavně ji vytáhla a podala mi ji. „Díky moc,“ řekla jsem a strčila si ji do kapsy.
Ještě to samé odpoledne jsem volala majiteli stavební firmy. „Haló?“ ozvalo se ve sluchátku a vzápětí se představil. V krátkosti jsem mu vysvětlila, o co se mi jedná. „Potřeboval bych byt nejprve vidět. Abych vám mohl říci, jaké úpravy jsou možné a také, jak vysoko by se konečná částka vyšplhala.“ „Jistě. Hodilo by se vám to v pátek odpoledne?“ zeptala jsem se. „Klidně,“ odpověděl. Nadiktovala jsem mu adresu babiččina bytu a rozloučili jsme se.
Pustil se do práce
„Vy musíte být Aneta!“ Otočila jsem se za hlubokým, přátelský hlasem. „Ano, to jsem. A vy jste Tomáš, že ano?“ Přikývl a podal mi ruku. „Vadilo by vám, kdybychom si tykali? Určitě se budeme vídat častěji, takže to tak bude příjemnější.“ Usmála jsem se. „Vůbec ne. Pojď dál,“ řekla jsem a odemkla domovní dveře. Tomáš mě následoval do třetího patra. „A jak by sis to ve finále představovala?“ zeptal se mě, když prošel celým bytem. „Třeba v té veliké místnosti, odhaduji, že to byl obývák, by šlo postavit oddělující stěnu, takže by vznikla malá místnost, třeba pracovna nebo malý jídelní kout. Možností je tu hodně. Samozřejmě ti ke všemu nejprve udělám nákresy, kde budou i konkrétní rozměry a podobně.“
Usmála jsem se. „To by bylo skvělý.“ Tomáš si udělal několik snímků bytu. „Tak se sejdeme příští týden na kafe a já ti ukážu, co jsem vymyslel. Jsi pro?“
Snídaně do postele
„Všechno to vypadá úžasně,“ řekla jsem upřímně, když jsem si Tomášovy návrhy prohlédla. „Vůbec nevím, pro jaký se rozhodnout.“ Tomáš se usmál. Bylo vidět, že ho moje pochvala potěšila. „Pokud ti můžu poradit, vybral bych variantu C nebo D. Nabízí pak ještě další možnosti, jak s prostorem manipulovat a cenově vyjdou dokonce o několik tisíc méně.“ Našla jsem mezi papíry ty, o kterých mluvil, a znovu si je pečlivě prohlédla. „Tak jo. Beru C.“ Tomáš zamával na číšníka a objednal láhev sektu. Překvapeně jsem zvedla obočí. „Přece to musíme oslavit, ne?“ A oslavili jsme to pořádně. S několika promilemi v krvi jsme nakonec skončili u Tomáše doma. Příští ráno mi přinesl snídani do postele a přibližně o měsíc později jsem se k němu stěhovala. Byt po babičce, který byl zrekonstruovaný o tři měsíce později, jsem začala pronajímat.
Na druhé koleji
První měsíce s Tomášem byly jako vystřižené z pohádky. Jezdili jsme spolu na prodloužené víkendy, chodili na procházky městem i romantické večeře. Pak ale dostal velkou zakázku od jedné firmy a všechno se změnilo. Skoro všechen čas trávil na stavbách. Do práce chodil brzy ráno a vracel se až pozdě večer, když už jsem většinou spala. Víkendy byly to samé. Když už se poštěstilo, tak jsme se společně jednou týdně nasnídali. Skoro jsme se neviděli. „Vadí mi, že jsi věčně pryč,“ řekla jsem mu asi po dvou měsících. „Mám práci, to snad chápeš,“ odpověděl prostě, dopil hrnek kávy a zase běžel do práce. Cítila jsem se osaměle.
Jednou večer, byla to sobota, jsem se z nudy a dost možná i ze vzteku přihlásila na seznamku. Měli jsme jít s Tomášem do divadla, ale on to na poslední chvíli zrušil. Prý musí něco důležitého dodělat v práci. Z nevěry jsem ho nepodezírala, ani já jsem si s nikým začít nechtěla, jen jsem si potřebovala s někým psát, někomu se svěřit. Žádnou důvěrnou kamarádku jsem neměla, tak jsem se někomu chtěla vypovídat alespoň anonymně. Začala jsem si nezávazně psát s vícero muži. Všem jsem hned na začátku řekla, že jsem zadaná, a že tady jen vyplňuji volný čas. Z mého psaní se postupem času stala závislost. Cítila jsem, že má na mě někdo konečně čas a že se o mě zajímá. Tomáš nic netušil. Neměl si kdy všimnout, že jsem nalepená u počítače, protože byl stále pryč. Uběhlo několik týdnů a psaní s jedním mužem se stalo důvěrnější a osobnější. Napsal, že by mě rád poznal osobně a já jsem souhlasila.
Všechno prasklo
V den, kdy jsme se měli s neznámým setkat, jsem se probudila s divným pocitem. Šla jsem do kuchyně, udělat si kafe a našla tam Tomáše. Zrak upíral do počítače s načtenou stránkou seznamky, vedle něj ležela prázdná láhev whiskey. Bylo očividné, že všechny zprávy četl. Když si mě všiml, zvedl se a beze slova odešel. Vrátil se až večer a šel rovnou spát. Druhý den ráno mi řekl, ať si obleču něco pěkného, že mě za hodinu vyzvedne. Nechápala jsem, o co mu jde, ale poslechla. Nasedli jsme do auta. „Jedeme k vašim,“ řekl a nastartoval.
Navlékl mi prstýnek
Když zaparkoval před domem, vzal mě za ruku a zazvonil na zvonek. Otevřel můj otec. Aniž by vešel dovnitř, zeptal se ho, jestli si může vzít jeho dceru za ženu. Já i otec jsme otevřeli pusy dokořán. Tomáš vytáhl z kapsy prstýnek, klekl si přede mě a zeptal se mě, jestli si ho vezmu. Slzy mi vstoupily do očí. „Nemůžu a nechci o tebe přijít. Miluji tě.“
Políbila jsem ho. „I já tebe. A ano, vezmu si tě.“
Aneta B. (41), západní Čechy
