Když jsem konečně potkala člověka, kterému jsem uvěřila, nebyla jsem žádná mladice. Bohužel osud mě předurčil k tomu, že jsem skoro celý život žila osamoceně. František se na mě už z dálky usmívá. Kráčí svižným krokem a v ruce nese kytičku. Nese ji tak nějak samozřejmě, nenuceně, ne jako když ji chlap koupí jen proto, že by se to zrovna slušelo. František je takový celý svůj, obyčejný, přirozený,

Láska je něco tak krásného, že v knížkách bývá její vznik popsán s romantickým prostředím a rozzářenou letní oblohou. Moje ovšem začala v uplakaném a deštivém podzimním dni, kdy jsem měla už od rána špatnou náladu. Ta se ještě znásobila v práci, protože jsem zapomněla na jeden důležitý úkol. Dostala jsem „sprchu“ od šéfové a dokonce mi bylo naznačeno, že v případě opakování bych si musela hled

Mělo to být původně stejné odpoledne jako už několik takových předtím. Tentokrát nás ale čekal rozhovor, na který nebyl ani jeden z nás připravený. S mým novým přítelem Davidem jsem si dala schůzku na konečné stanici metra. Měli jsme se jít projít a povědět si o sobě zase něco víc, než jsme zatím věděli. Jenže se stalo to, že jsem v týdnu potkala někoho, kdo Davida znal lépe než já – a dozvědě

Vdávala jsem se jako osmnáctiletá, ne proto, že jsem „musela“, ale takto to bylo u nás na vesnici zvykem. Můj nastávající byl vysoký, modrooký a světlovlasý muž, který se líbil nejen mně, ale i všem mým kamarádkám. Byla to velká láska, která vyústila do manželského slibu. Jako novomanželé jsme začali bydlet u manželových rodičů v rodinném domě. Moje tchyně, která se do svatby zdála jako velmi p

Minulost je nevratná a vracet se k ní bývá často ošidné, zvlášť když mohou na světlo vyplout věci, které je lépe nevědět. Můj život s Antonínem byl bezproblémový. Vzala jsem si ho, když mi bylo dvacet dva let. Prožili jsme spolu celkem obyčejné čtyřiadvacetileté manželství. Vychovali jsme společně syna Radima. Dalo by se říct, že náš vztah nikdy nepoznamenala žádná velká dramata. Jediné, čím js

Osamělá stárnoucí samoživitelka. Taková jsem byla v době, kdy se objevil ten divný chlápek a stával pod mým oknem. Byl krutý, studený leden, nejdrsnější měsíc. Celá léta trpím depresemi, nejhorší bývají zjara a pak kolem Vánoc a po Vánocích. Cítila jsem se pod psa. Mráz zalézal za nehty, sníh šimral za límcem a do léta bylo daleko. Dokázala jsem se vždy jen dovléci do práce a z práce. Doma jsem s

Začínal únor, zima vrcholila, pršelo se sněhem a u nás doma se konaly zásnuby. Trochu mě to znepokojovalo, ti dva byli na manželství ještě příliš mladí. Toho roku byla zima velmi dlouhá. Ale měly jsme s dcerou cosi, co nás drželo nad vodou: představu její brzké svatby. Plánovala ji na červen, měla si po maturitě brát spolužáka z gymnázia. Byla to studentská láska, chodili spolu od prvního ročníku

Nebylo pro mě snadné najít po rozvodu muže, se kterým by se dalo dlouhodobě žít. Takového, který by mě bral se všemi klady i zápory. Bylo mi čtyřicet osm let. Dceru jsem měla dospělou a vdanou, bydlela se svým manželem poměrně daleko ode mě. Často jsem trpěla pocitem samoty a beznaděje. Sympatický spolucestující Občas jsem jezdila na pracovní cesty, většinou jednodenní. Byl zrovna nevlí

Vypadalo to, že náš vztah spěje pozvolna ke svému konci. Proto jsem byla připravená na nejhorší. Místo rozchodu přede mě ale Tomáš poklekl a požádal mě, abych si ho vzala. Před třemi lety jsem zdědila byt po babičce. Byla jsem jí neskonale vděčná. Konečně jsem mohla přestat vyhazovat peníze za pronájem bytu v centru města. Byt to byl sice krásný, ale každý měsíc spolkl skoro polovinu mého platu.

Moje matka se bála, že zůstanu na ocet, a tak se rozhodla, že vezme můj osud do vlastních rukou. Bylo mi čtyřicet jedna let. Lidé mi hádali o deset méně, ale co to bylo platné? Před dvěma lety mě opustil přítel, se kterým jsme plánovali svatbu. On ten plán vlastně uskutečnil, jen bohužel s někým jiným. A tak jsem byla najednou úplně sama ve věku, kdy moje vrstevnice žily čilým rodinným životem. N