Kdyby se nestala ta aprílová příhoda, možná bych byla sama dodnes. Ale jsem šťastně vdaná a mám dceru. Tehdy jsem učila na gymnáziu a byla jsem to, čemu se říká stará panna. Připadala jsem si stará, dnes vím, že to žádné stáří nebylo, do čtyřicátých narozenin scházel rok. Byla jsem třídní učitelka třídy 4.B, byly to chytré děti, ale zároveň živé až příliš. Daly mi přezdívku Stará panna, dobře jse

Posmívala se mi. Kluci měli oči jen pro ni. Jenomže každý chvilku tahá pilku, milá sestřenko. Znáte někoho, kdo jezdíval na jarní prázdniny do Prahy? Takových moc není. Patřím mezi ně. Ano, to já jsem jezdívala na "jarňáky" do Prahy, byla to jedna z nemnoha příležitostí, jak se podívat do hlavního města. Věřte nebo ne, nejezdila jsem tam ráda. Tedy abych byla spravedlivá, teta se strejdou byli fa

O školních láskách se říká, že bývají ty nejkrásnější, protože jsou první. Ta moje taková určitě byla a vlastně pořád je… Pavel chodil do stejného ročníku střední školy. Jeden druhého jsme si všimli až na konci druháku. Stačili jsme si vyměnit pár dopisů a mít tři rande. Pak jsem odjela pryč na prázdniny, ale celou tu dobu jsem na něj myslela… a on na mě. Ve třeťáku to propuklo naplno: láska j

Rodiče odjeli k moři, a tak jsem měla volný byt. Asi si umíte představit, co mě napadlo. Konec školního roku voní po růžích a po jasmínu, z té vůně se až točí hlava. Zejména když si vzpomenu na konec školního roku, když jsem chodila do třídy 3.B gymnázia. Všechny holky zbožňovaly píseň Vítězslava Vávry Holky z gymplu, která o gymnazistkách vyprávěla s pochopením. Mají v hlavě trochu zmatek, zpíva

Ta ženská se jmenovala Nina a byla rozhodnutá zničit mi život. Řekla jsem si, že to nevzdám bez boje. Vrabci na střeše si už štěbetali, že je mi můj manžel nevěrný, věděli to úplně všichni, jen já stále nic netušila. Nebo spíš jsem to nechtěla vědět. Choval se podezřele, to je pravda, ale já jsem před tím zavírala oči. Bylo to tak lepší. Stále ještě zbývala naděje, že jsem si to hrozné podezření

Kdo chodil se "ženáčem", ten ví, jak je to stresující. To jeden nejí, nespí, propláče spoustu kapesníků a cítí se pod psa. V současné době je Mezinárodní den žen u nás dost opomíjeným svátkem, ale dřív, za mých mladých let, bylo MDŽ svým významem srovnatelné pomalu i se Štědrým dnem. V továrnách se nepracovalo, jen slavilo, ve škole psaly žákyně křídou na tabuli: MDŽ je svátek klidu, nezkoušejte

I když se říkalo, že v socialismu nejsou mezi lidmi rozdíly, mám dojem, že byly. Například Jeníkovi rodiče neměli ani televizi. Mezi mou a Jeníkovou rodinou byla přehrada. Bydleli jsme sice, já i Jeník, v paneláku, ale rozdíly by přehlédl jen slepý. Já byla hýčkaná princezna, jezdili jsme k moři, v pokojíčku jsem měla růžové závěsy a růžový přehoz přes křesílko, snídala jsem chleba s medem nebo

Po manželově smrti jsem se uzavřela do sebe. Už nikdy žádný jiný, rozhodla jsem se. Dva roky jsem jenom truchlila, pak už se na to moje kamarádka Eva nemohla koukat. Muž mi zemřel, když mi bylo čtyřicet devět let. Byl to osudový vztah, žili jsme jeden pro druhého. Známí nám záviděli, jak moc se máme rádi. Kamarádky nevěřily, že je něco takového možné, většina byla rozvedená, jiné tvrdily, že s ma

Po rozvodu mi nezbylo než se odstěhovat z města, na které jsem byla po celý život zvyklá, na venkov, do domku po rodičích. A žádný Buckinghamský palác to nebyl, to mi věřte. S pubertální dcerou, bez partnera, který by mi byl oporou, a ještě bez koruny, tak to byl můj nový životní začátek. Stěhování probíhalo na podzim, dům byl vychladlý, nehostinný, neútulný. Sedla jsem si na podlahu ve špinavé

S Petrem jsme byli láska ze školky. Já se ale později zamilovala do jiného a toho si vzala. On ale na mě čekal dlouhých deset let... Vdala jsem se z lásky, můj manžel to ale tak necítil. Po narození dcerky se nám začal vzdalovat a po sedmi letech mě opustil. Zůstaly jsme samy. Tehdy jsme jely na návštěvu k přátelům do chatové oblasti, kde jsme byly už tolikrát, že se to za ty roky nedá ani spočít