Osud nás umí přesvědčit o tom, že na některé věci v životě není nikdy pozdě! Svoji první svatbu jsem si prožila až v padesáti letech! Když mi bylo dvacet let, myslela jsem si, že jsem našla toho pravého. Bořek byl pohledný, uměl se otáčet, takže nouzí netrpěl a choval se jako džentlmen. Tedy alespoň mi to tak připadalo ve srovnání s ostatními mladíky, se kterými jsem předtím chodila. Když jsem

Už jsem ani nedoufala, že mě něco tak krásného potká. Teprve v pětapadesáti jsem zažila lásku na první pohled. Přišla jako blesk z čistého nebe a vlila mi do žil novou chuť k životu. Poprvé jsem se vdávala, když mi bylo dvacet. Byl to, jak se říká, sňatek z rozumu. Rodiče nás dali dohromady, Toník byl zaopatřený, mladý muž. Manželství nám ale moc nesvědčilo, brzy jsme zjistili, že máme úplně od

Byl nádherný májový den. Nebylo mi ještě ani sedmnáct let, když se začal psát příběh o největší lásce mého života. Jakýmsi zázrakem mě rodiče pustili s kamarádkou na chatu. Nejspíš uvěřili mé báchorce, že tam budou kamarádčini rodiče. Ve skutečnosti jsme tam přes víkend „hospodařily“ jen my dvě holky. Žily jsme si krásně, hned v sobotu ráno jsme si uspořádaly úžasnou snídani v trávě. Byl to pik

Nikdy jsem nezapomněla na mladíka, s nímž jsem v tanečních kdysi brázdila parket. V životě by mě ale nenapadlo, že ho ještě někdy uvidím. A co víc, že se stane mým manželem. Když mi bylo sedmnáct let, tak mě maminka přihlásila do tanečních. Hned první den jsem se tam seznámila s chlapcem, který se jmenoval Břéťa. Milý kluk. Sedli jsme si nejen tanečně, ale i lidsky. Stal se mým kamarádem. Víc m

Nemohla jsem otěhotnět, za problémem byla moje vzácná krev. Po boku mi v těžkých chvílích stál celoživotní kamarád. Netušila jsem, že právě on je ten pravý. Dlouhá léta jsem měla dobrého kamaráda, kterému jsem mohla říct všechno. Matěje jsem poznala na střední škole. Chodil o ročník výš a zamiloval se do mě. Psal mi krásné dopisy, ale já jsem ho odmítla. Měla jsem ho ráda, ale nemilovala jse

Láska není jen pro mladé. Kvete opravdu v každém věku a narazit na ni můžete třeba i při nakupování potravin. Bylo mi čtyřicet sedm let a deset let jsem byla rozvedená. Sen o novém vztahu jsem už dávno dosnila. Byla jsem přesvědčená, že mě žádná velká láska už nečeká. Dokud jsem nepoznala Jaromíra. Už jsme si neměli co říct Byla to náhoda, opravdu jsem nikoho nehledala. Po rozvodu jsem si

Kdysi jsem o tom malém městečku povrchně prohlásila, že je to díra, kde bych rozhodně bydlet nechtěla. Nakonec mě ale hlas srdce dovedl právě sem. Našla jsem tu štěstí. Odjakživa jsem bydlela ve velkém městě a zůstala jsem tam, i když jsem se vdala a měla děti. Užívala jsem si všeho, co život ve městě nabízel − kultura, restaurace, obchody. Říkala jsem si, že bych nikde jinde bydlet nechtěla.

S Martinem jsem chodila skoro šest měsíců. Doufala jsem, že i on mě miluje alespoň tak jako já jeho. Neustále mi to totiž říkal. Potkali jsme se na jednom večírku, který pořádala naše spolužačka z vysoké školy. Měla narozeniny a pozvala na ně skoro půlku celé koleje. Všichni jsme se do jejího malého pokoje samozřejmě nevešli, proto se mejdan zanedlouho rozjel po celé budově. V mém pokoji už

Po nefunkčním manželství jsme se s mým mužem rozvedli. Spadl mi kámen ze srdce a věřila jsem, že láska na mě ještě někde čeká. A tak jsem zkusila štěstí na seznamce... Dívala jsem se na text v úředním dopise a slzy se mi draly do očí. Byla jsem rozvedená! Naše manželství nefungovalo, a navíc si můj muž našel ještě milenku. Už jsem s ním nemohla žít dál, rozvodem jsem se osvobodila, ale trápila

V příslib „spolu šťastně až navěky“ jsem nevěřila. Sama sobě jsem ale dnes důkazem toho, že mýlit se může každý, i já. V partnerských vztazích bývají obvykle karty rozdané tak, že tím, kdo nechce svatbu, je muž. V našem případě to ale bylo přesně naopak. To já jsem zarputile odmítala závazek podobného typu. Přišlo mi zbytečné a nerozumné hnát se do svatby za každou cenu. Proč vlastně? Protože s