Zatímco já jsem tvrdě dřela, aby měla rodina co jíst, moje sestra Alena si omotala děti i manžela kolem prstu. Nahradila mě nejen v domácnosti, ale i v jejich srdcích. S manželem jsem se seznámila už na základní škole a od prvního okamžiku jsem ho opravdu upřímně milovala. On byl sice vždycky u dívek a žen oblíbený, ale jakmile jsme spolu začali chodit, byl mi věrný a za jinou sukní se ani neo

Byla jsem neprůbojná a zakřiknutá holka v koutě. Nikdo by do mě neřekl, že se to odnaučím. Však to jistě většina z nás, komu je dnes více jak čtyřicet, zná. Byli jsme vychováváni k nezdravé skromnosti, a žena se postupně stala obětavou puťkou, která dřela v práci a pak měla druhou směnu doma. Nebylo dobré se příliš líčit, vyzývavě se oblékat a vůbec jakkoliv provokovat nebo se vymykat. A tak i kd

Byla pohledná a mladá. Každý muž, co do hospody vešel, na ní mohl oči nechat. I ten můj chlap. Musela jsem se jí zbavit. Moji rodiče a prarodiče pracovali celý život v restauraci, můj pradědeček vlastnil dokonce malý hotýlek v pohraničí. Babička mi vždycky říkala, že když člověk pracuje ve službách druhým, znamená to, že by se měl pro zákazníka třeba i přetrhnout. Drželi jsme se těchto slov i teh

Po maturitě jsem nastoupila jako sekretářka do jednoho podniku. Nadřízený byl mnohem starší a připadal mi drzý. Už je to dávno. Bylo horké léto, bylo mi čerstvých osmnáct a začala jsem pracovat v jistém velkém podniku. Dělala jsem asistentku jednomu z náměstků. Připadalo mi, že je to děda, ve skutečnosti mu nebylo ještě ani padesát, ale v osmnácti mi připadal starý jako století. A kdyby jenom to,

Nikdy jsem o syna neměla strach, nepochybovala jsem, že se mi vrátí domů v pořádku. Byl velmi zodpovědný motorkář. Přesto si ho našla děsivá shoda náhod. Mé děti byly mým největším štěstím, jak to u každé dobré mámy bývá. Měly mezi sebou rozestup tří let, což je prý ideální, a možná proto z nich vždycky byli úžasní sourozenci. Starší Jitka byla takovou tou typickou princeznou a starostlivou holči

Manžel nepatřil mezi ty, kteří běží s každou drobností k lékaři. Jednou se mu to však vymstilo. Když od jediného neřáda chytl dvě nemoci zároveň. Můj muž Emil byl vždycky velký sportovec a chlap. Nepatřil mezi ty týpky, kteří lezou do postele s rýmičkou či pupínkem na čele. Ještě v šedesáti jsme vyjížděli na cyklistické túry, měli permanentky na plavání a chodili s kamarády hrát volejbal. Žili js

Lékaři jí dávali půl roku života, ona však začala bojovat. Vsadila na léčivé energie, a to ji nejen zachránilo život, ale přineslo i velké štěstí. Moje maminka byla už stará paní, chodívala jen stěží po pražské Náplavce a po Výtoni a lidé, kteří ji znali, jí říkali Bábrlinka z Podskalí. Před pěti lety prodělala těžkou nemoc, a jako zázrakem se z této choroby zmátořila. Lékaři ji mnoho šance nedáv

Celý život slýchám hlas, který mi radí, konejší mě a domlouvá mi. Probírám s ním nejdůležitější věci. Jeho rady jsou nad zlato. Jako dítě jsem si ráda hrála sama, protože jsem si sama nepřipadala. Spíše naopak. Hrála jsem si vždy s někým, v myšlenkách si s ním povídala a ta bytost mi odpovídala. A taky se se mnou učila, počítala příklady, probírala problémy, které jsem měla a radila mi. Výborně j

Byla o čtyři roky mladší než já. Když začaly přípravy na její svatbu, nemohla jsem zlostí spát. Všichni ve vesnici se mi určitě smáli. Svatbě jsem musela zabránit! Když jsem se tu zprávu dozvěděla, bylo to krátce po tom, co jsem se rozešla s Milanem, svým prvním klukem. Už čtvrtý rok studoval v Praze vejšku, a já na něho jen a jen čekala – až přijede v pátek domů, až si na mě udělá čas, ležel jen

Rodiče by nikdy neměli přežít své děti, prarodiče svá vnoučata. Když se to stane, je to rána, kterou nedokáže nikdo a nic zacelit. Nikdy jsme nebyli sportovně založená rodina. Naše dcera Klárka na základní škole zkusila pár sportovních kroužků. Stejně jako mě ji však nejvíc bavily knihy a byla i moc manuálně zručná a výtvarně nadaná, takže po základní škole šla studovat knihvazačství. Na škole