Zatímco já jsem tvrdě dřela, aby měla rodina co jíst, moje sestra Alena si omotala děti i manžela kolem prstu. Nahradila mě nejen v domácnosti, ale i v jejich srdcích.
S manželem jsem se seznámila už na základní škole a od prvního okamžiku jsem ho opravdu upřímně milovala. On byl sice vždycky u dívek a žen oblíbený, ale jakmile jsme spolu začali chodit, byl mi věrný a za jinou sukní se ani neotočil. Pro oba to byla první láska, první vážný vztah a první sexuální zkušenost. Po dvou letech randění jsme se rozhodli vzít a založit rodinu. Narodil se nám syn a já byla neskutečně pyšná. Když byl Honzíkovi rok, otěhotněla jsem znovu. Jaké bylo naše překvapení, kdy nám doktor oznámil, že místo jednoho miminka budeme mít rovnou dvě! Prvotní šok vystřídala radost a pak zoufalství. Dvouletý čiperný chlapeček a do toho dvě miminka – bylo toho na mě zkrátka vážně moc. Do toho jsem měla na bedrech celý dům a část hospodářství, protože manžel pracoval od rána do večera, aby nás uživil. Proto když se má mladší sestra Alena nabídla, že se k nám nastěhuje a bude mi k ruce, neváhala jsem ani okamžik a její nabídku s nadšením přijala. Kéž bych tušila, že tohohle rozhodnutí budu o pár let hořce litovat.
Neměla svůj vlastní život
Alena byla mladší jen o dva roky, přesto vypadala velmi mladě a oproti mě byla stále plná života. V době, kdy byly děti malé, jsme byly nejlepšími přítelkyněmi. Manžel byl věčně pryč a já byla za její přítomnost v domě a hlavně za její pomoc opravdu vděčná. Mnohdy vzala děti po práci ven, abych si mohla chvíli odpočinout a vyspat se. Pokaždé jsem ji už vyhlížela u branky a nemohla se dočkat až přijde. Nikdy se ani slůvkem nezmínila, že by jí tenhle způsob života nevyhovoval. Je pravda, že jsem ji nikdy neviděla s žádným chlapcem, nechodila moc ven a celkově se držela spíš doma. Když děti dorostly do věku, kdy už byly všechny tři ve školce a já mohla konečně nastoupit do práce, myslela jsem, že se bude chtít třeba odstěhovat a začít žít svůj život. Nechtěla jsem ji vyhodit, dům byl dost velký, jen jsem jí chtěla dopřát volnost. Alena u nás ale byla spokojená a přesto, že jí bylo 25 let, neměla žádnou vážnou známost a o rodině neuvažovala.
Úraz ho přiměl zůstat doma
Velká změna v našem životě nastala v okamžiku, kdy manžel v práci spadl z jeřábu a zlomil si obě nohy tak nešťastně, že se musel podrobit náročné operaci a čekala ho ještě náročnější rehabilitace. Muž, který byl zvyklý celý den tvrdě pracovat byl najednou upoután více méně na lůžko a většinu svého času trávil doma mezi čtyřmi stěnami. Tento stav trval asi rok a my jsme se s dětmi i sestrou snažili manželovi jeho stav co nejvíc ulehčit. Hybnost nohou se bohužel už nikdy nevrátila do původního stavu před úrazem. Manžel sice chodil, ale musel se podpírat holemi. Býval to kus chlapa, upravený, mohutný a sršící humorem. Bohužel z něj mnoho nezbylo. Dostal invalidní důchod a už zůstal doma. Na mě nyní bylo, aby živila rodinu.
Opět se nabídla, že pomůže
Žalostná situace mě přiměla vzít si služby navíc nemocnici, kde jsem pracovala jako sestra. Hodně jsem brávala noční, protože za ně byly příplatky. Alena se ochotně nabídla, že opět pomůže s dětmi, navaří, uklidí. Pracovala v trafice, takže ve tři skončila a mohla se věnovat mé rodině. Zprvu jsem jí byla vděčná. Jenže postupem času jsem začala zjišťovat, že zatímco já dřela, aby měla rodina co do úst a nepřišli jsme o dům, má sestra zaujala mé místo. A bohužel to nebylo jen v srdcích dětí, v domácnosti, ale v srdci mého muže a v naší ložnici. Vracela jsem se domů vyčerpaná a dlouho si ničeho zvláštního nevšimla. Jak bych také mohla, když jsem doma prakticky nebyla.
Jejich pohledy je prozradily
Když jsem si vzala v létě dovolenou, měla jsem radost, že rodinu překvapím. Že budeme zase všichni spolu. Jakmile se ale dozvěděli, že budou mít „nezvaného hosta“ protáhli obličeje – ani se neobtěžovali přetvařovat. A v tu chvíli jsem si začala všímat maličkostí, které mi dosud unikaly. Z domu zmizely všechny mé fotografie, dokonce i ty na nichž jsem byla s dětmi nebo s manželem. Našla jsem krabici s některými mými věcmi v krabici na dně skříně, někdo vyměnil záclony, prostírání… Má sestra si pomalu začala můj domov měnit k obrazu svému. Najednou jsem byla hostem ve vlastním domě a začala jsem cítit, že tam nejsem vítána. Manžel, který ke mně býval vždycky pozorný a milý se choval chladně a já začala chápat, že se změnilo mnohem víc, než jen zařízení. Během jednoho nedělního oběda se mi všechny mé domněnky potvrdily. Manžel s Alenou se na sebe neustále usmívali a už se ani neobtěžovali dávat si přede mnou pozor.
Vinu dávali mě a mé práci
Šla jsem za nimi a udeřila. Aniž by zaváhali, souhlasně jen kývli, že se do sebe během mé nepřítomnosti zamilovali. Když jsem propukla v pláč a ptala se, jak mohli a co se teď jako bude dít. Chladně mě odbyli, že je to všechno stejně jen moje chyba. Byla jsem neustále v práci a oni zůstávali oba sami. Dalo se prý přece čekat, že dva takhle opuštění lidé dříve či později najdou jeden v druhé sympatie a budou si oporou. Fakt, že jsem byla pryč, abych rodinu uživila, ne abych si užívala, úplně přehlédli. Manžel mi vyčetl, že jsem pro něj přestala být atraktivní a že přestala se o něj starat. Nevěřila jsem vlastním uším. Posbírala jsem si své věci a rozhodla se odejít. Vztah manželovi a sestře vydržel dalších pět let, pak se rozešli a ona se odstěhovala. Je to asi týden, co mě zval na oběd, tak váhám, zda mu odpustit a zkusit to znovu, nebo jít prostě dál.
Marie D. (49), České Budějovice
