Život žádného člověka neprobíhá po nalajnované bezproblémové dráze. Dříve či později se každý z nás setkává s překážkami a problémy. Některé, jako smrt našich blízkých, jsou neřešitelné a lze se s nimi jen postupně vyrovnávat. Jiné, jako třeba ztráta zaměstnání nebo rozchod s partnerem, jsou složité v danou chvíli, ale nevylučují naději na zlepšení. Já jsem si užila obojího více než dost. S

Kdepak se plést do výchovy vnuka, to mě nemělo ani ve snu napadnout. Třebaže se mi ta urputná starost a strach snachy o své dítě nezdála. Kolikrát jsem si řekla, že budu mlčet. Ještě by to Daniela brala jako nějaký útok zlé tchyně a já chci se snachou vycházet. Jenomže, když Tadeáška hlídala na každém kroku, začalo mi být toho kluka líto. Pořád ho hlídá Když se pořád bude držet pod máminou sukn

Vyšší moc může do našeho osudu vstoupit naprosto nečekaně. Před časem do mého života zasáhly nadpřirozené síly nebo nějaký strážný anděl. Jinak si to neumím vysvětlit. Řekla mi, ať zůstanu doma Každé ráno jsem pravidelně jezdila s kolegou do práce. Protože se do naší ulice těžko zajíždělo, čekávala jsem pravidelně na hlavní ulici - na místě, vzdáleném asi pět minut chůze. Tam mě vždy vyzvedl ko

Věděla jsem od začátku, že to nedopadne dobře, ale bohužel jsem mlčela. Každá matka přeje svému dítěti to nejlepší, nebo by to tak alespoň mělo být. Někdy je to ale těžké. Dostala jsem se do situace, kdy jsem měla jiný názor než můj syn Tomáš. I tak jsem respektovala jeho názor, ale brzy se ukázalo, že jsem měla pravdu. Chtěl se rychle oženit! Na dívky měl Tomáš celkem smůlu. Když se zamiloval,

Říká se, že jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá. Někdy je ta ozvěna ale příliš silná. V našem obchodním oddělení pracovaly samé ženy. Jedinou výjimkou byl šéf. Toho jsme ale všechny rozmazlovaly a zbožňovaly. Dokázal se nás zastat, věděl, kdy je třeba zvýšit hlas a kdy naopak zklidnit situaci. Díky němu byla atmosféra v kanceláři po celou dobu pohodová. Nic ale bohužel netrvá věčně a tak jsm

Měla to být lest, kterou jsem si chtěla potvrdit své podezření. Dnes už vím, že jsem nic takového neměla dělat. Bohužel mi to došlo příliš pozdě. Sedím sama v prázdném bytě a v duchu. No, někdy i docela nahlas, si nadávám do hloupých hus. A to je ještě ta slušnější verze. Mám na sebe hroznou zlost. A zároveň cítím velkou hořkost, zklamání a pocit beznaděje. Jak jsem to všechno mohla dopustit. A

Vyvolávání duchů není vždycky bezpečné a rozhodně by se nemělo brát na lehkou váhu. Já jsem se o tom přesvědčila před několika lety na vlastní kůži. Tento příběh se stal na dušičky roku 1982. Chodila jsem tehdy na střední školu a bydlela na internátě. Jednoho dne mé kamarádky napadlo, že bychom mohly vyvolávat duchy. Byly jsme natěšené Všechny nás to nadchlo, a tak jsme na večer pečlivě

Byla to láska mého života. Zradu jsem ale nesla velice těžko. Jenže ještě hůř jsem odolávala pozdnímu náporu citů. Už zase sedím sama v obýváku před televizí. Romantický film, který se právě odehrává na obrazovce, jde nějak mimo mě. Moje myšlenky totiž neustále odbíhají od děje. Kam? Tak jako vždy, všude a vlastně celý život. K Matějovi. Odešel teprve před dvěma hodinami, ale už teď mi chybí. Vla

Můj starší syn byl vždycky značně nenechavý. Měl pocit, že si může vzít, co vidí. Když to přesáhlo všechny meze, musela jsem ho udat. Mám dva syny, každý je naprosto jiný. Mladší Martin je hodný, starší Jakub podlý a zlý. Zatímco Martin by se odmalička vždy pro druhé rozdal, Jakub si vždy neváhal cokoli cizího přivlastnit. Bratrské spory Už když bylo staršímu Jakubovi pět let a Martinovi

Hrůzné příhody přicházejí nečekaně. Stačí být místo někoho jiného v určitou předem danou chvíli na domluveném místě. S manželem Tomášem jsme rádi jezdili na víkendové výlety. Byli jsme na to vlastně zvyklí už z dřívějška, kdy jsme se po vlastech českých toulali s našimi dětmi. Jakmile ale oba synové i dcera vyrostli a začali žít svým vlastním životem, zůstali jsme s Tomášem na tyto malé cesty s