Byla to láska mého života. Zradu jsem ale nesla velice těžko. Jenže ještě hůř jsem odolávala pozdnímu náporu citů.
Už zase sedím sama v obýváku před televizí. Romantický film, který se právě odehrává na obrazovce, jde nějak mimo mě. Moje myšlenky totiž neustále odbíhají od děje. Kam? Tak jako vždy, všude a vlastně celý život. K Matějovi. Odešel teprve před dvěma hodinami, ale už teď mi chybí. Vlastně mně hlavně znervózňuje myšlenka na to, že jel za svou dcerou. Veze jí z porodnice domů. Narodila se mu jeho první vnučka. A on se zase uvidí s celou svou rodinou. I s ní, s Helenou.
Byl můj první kluk
Matěj byl krásný kluk, který mě okouzlil v tanečních. Holky se o něj přetahovaly při dámské volence. Když ale byla volba na pánech, chodil Matěj výhradně pro mě. Strašlivě jsem se zamilovala. Začali jsme spolu chodit. Byl můj první a doufala jsem, že i poslední. Dokončili jsme oba školu, začali pracovat a náš vztah stále pokračoval.
Společné sny a budoucnost
Našli jsme si společný podnájem a začali plánovat společnou budoucnost. Hezký větší byt, dvě děti, pěkné autíčko a o dovolené si zajet k moři. To byly naše sny. Takové docela obyčejné, normální, splnitelné. Začali jsme šetřit na vše, co budeme v budoucnu potřebovat. A k moři do tehdejšího NDR jeli raději stopem.
Nečekaná radost i starost
Po návratu od moře jsem zjistila, že jsem těhotná. Oba nás to velice zaskočilo. Co teď? Po počáteční radosti z budoucího miminka, nastoupil poněkud realističtější pohled na věc. Do podnájmu přivést dítě nešlo, peněz bylo málo a nechat za sebe vše řešit rodiče se nám nechtělo. Po dlouhých debatách, hádkách a pláči jsem nakonec šla na potrat.
Něco se pokazilo
Po návratu z nemocnice mě začal provázet pocit viny. Začala jsem mít hrozné výčitky svědomí a velké psychické problémy. Trvalo to docela dlouho. Matěj se mě sice snažil podporovat, ale náš vztah se trochu změnil. Něco se pokazilo, naše láska mi najednou připadala taková ušpiněná. Každý z nás tu krizi řešil trochu jinak.
První nevěra
Já se uzavřela do sebe a snažila se na události uplynulých měsíců zapomenout. Matěj se naopak rozeběhl do světa. S kamarády zůstával v hospodě na pivu, což dřív nedělal. Chodil po různých zábavách. A byl mi nevěrný. Poznala jsem to, ale on se mi stejně přiznal sám. Řekl, že měl nějaké holky na jednu noc, že o nic nešlo, že to bylo vlastně nechutné a slíbil, že už se to nebude opakovat.
Nové líbánky
Tato zkušenost nás paradoxně opět sblížila. Jako bychom začínali od začátku. Bylo to kráné období, které mělo už podle nás zůstat nadobro. Matěj dostal od podniku, kde pracoval, konečně slušný podnikový byt. Začali jsme ho postupně zařizovat a slíbili jsme si, že už sem brzy přivedeme svoje miminko. A také, že dojde konečně na svatbu. Měla nastat nová kapitola našeho života. Vše ale bylo zase docela jinak.
Miminku se k nám nechtělo
Ani dva roky po potratu jsem ještě neotěhotněla. Začala jsem z toho být nervozní. Co když už děti nebudu mít nikdy. Vždyť před možnými komplikacemi po přerušení těhotenství varují i lékaři. Zase jsem začala být protivná. Dnes už si to klidně přiznám. Nervy mi pracovaly a já byla na Matěje čím dál tím protivnější. Zase se schylovalo k další naší krizi.
Vyřešil to po svém
Matěj mi zase začal mizet s kamarády v hospodě a pak jednoho dne nepřišel vůbec. Celý týden byl pryč. Pak přišel, sbalil si pár věcí, sdělil mi, že se strašně zamiloval a odešel. Nechal mě v bytě, který byl vlastně jeho, naprosto samotnou. Po měsíci se situace uklidnila natolik, že jsme se mohli v klidu sejít a vše probrat. Vše, tedy především náš rozchod. A místo naší plánované svatby se konala jiná. Ta s Helenou.
To jsem měla být já
Svatba to byla narychlo, protože Helena byla těhotná! Když jsem ji poprvé viděla, měla už pěkně velký pupek. Přijela jsem si tehdy do Matějova bytu pro zbytek svých věcí. Matěj nás představil. Musím uznat, že Helena se chovala normálně. Mě ale zlomil záchvat lítosti. „Ten pupek jsem měla mít já, ne ona!“ Vyhrkla jsem ze sebe mezi dvěma vzlyky a utekla z bytu ven.
Každý po svém
Časem jsem se ze všeho oklepala, vdala se a pořídila si krásnou holčičku Anežku. Můj manžel sice nebyl takový fešák jako Matěj, byl také o něco starší, ale měl mě rád. Matěj si žil svůj rodinný život a narodily se mu tři děti. Dlouhou dobu jsme o sobě neslyšeli. Dlouhých dvacet šest let.
Náhodné setkání u střelnic
Vloni v létě jsem zajela se svou dcerou, jejím malý synkem na Anenskou pouť do Poděbrad. Často jsme tam jezdili , když byla moje Anežka malá spolu s manželem. Měl to tam moc rád. Bohužel před dvěma roky zemřel. Můj vnouček se najednou rozeběhl ke střelnici. „Tati, vystřelíš mi toho medvídka.“ Žadonil na mém zeťovi. Rozeběhli jsme se všichni ke střelnici. Najednou jsem ztuhla jak kámen a zůstala stát. S puškou v ruce se tam o pult opíral Matěj. Pořád stejně pěkný a interesantní mužský. Otočil se mým směrem a naše oči se setkaly.
Věřím na osud
Od toho dne jsme zase spolu. Matěj je už tři roky rozvedený. Já byla také sama. Už jsem mu odpustila, pochopila jsem, že mi dva jsme si prostě souzeni. Ale moje otřesená důvěra už bude jednou provždy. Když chodí za dětmi, vídá se s bejvalkou, vždy se mě zmocní panika a hrozý strach, že mi zase zmizí.
Anna K. (64), Praha
