Můj starší syn byl vždycky značně nenechavý. Měl pocit, že si může vzít, co vidí. Když to přesáhlo všechny meze, musela jsem ho udat.
Mám dva syny, každý je naprosto jiný. Mladší Martin je hodný, starší Jakub podlý a zlý. Zatímco Martin by se odmalička vždy pro druhé rozdal, Jakub si vždy neváhal cokoli cizího přivlastnit.
Bratrské spory
Už když bylo staršímu Jakubovi pět let a Martinovi tři roky, věčně jsem jen slyšela toho mladšího naříkat, protože mu Kuba ubližoval, bral hračky a vůbec ho všelijak tajně trápil. Pořád dokola jsem rovnala jejich spory, nebo spíš jen Martina uklidňovala a Kubu posílala do kouta, nebo se mu snažila domluvit. Vždycky mě poslouchal se zamračeným výrazem, jako že se mnou vlastně vůbec nesouhlasí, ale musí to moje protivné povídání vydržet. A Martin? Ten jen štkal a schovával se pod peřinu, nebo se, když byl starší, zavíral třeba do koupelny, nebo na záchod, aby bratrovi unikl.
Byl zákeřný a zlomyslný
Jakubovy provokace nebraly konce a v pubertě ještě všechno nabralo na obrátkách – na mladším Martinovi si začal cvičit svoje ego, vytahoval se na něho, pořád víc ho provokoval a využíval své převahy v síle, ostatně byl starší, tak nebylo divu.
Martin byl a stále je velmi citlivá duše, když on dospěl do puberty, možná ale vlastně už trochu dřív, a začaly se mu líbit holky, skládal pro ně básničky a psal jim je do památníčků. Mně se moc líbily. Byly vždy originální, ne jako ty průpovídky, co si děti navzájem píšou a opisují jeden od druhého.
Třeba napsal básničku: „Já kreslit neumím a básnit taky ne, snad ti bude stačit tento výtvor, proč by ne?“ A nakreslil na tu stránku tulipán. Na jedenáctiletého kluka myslím, že to ujde.
Ale Jakub si všiml, že má jeho mladší bratr díky svému talentu úspěchy a jednou, když měl Martin doma zase jeden památníček, aby ho vyzdobil a něco napsal, načmáral do něho sprosté obrázky. Byla z toho ostuda, protože o počmáraných stránkách Martin nevěděl a odevzdal majitelce památníček v tom strašném stavu. Jeho básnička na jiném místě už to nezachránila. Stěžovaly si rodiče té holčičky a dokonce se to řešilo ve třídě. Martin dostal třídní důtku, protože svého bratra odmítl udat.
Jeho věci vyházel
Když bratři vyrostli, odešel z domu nejdříve Martin. Šel na učiliště a mně to bylo trochu líto, protože myslím, že měl jít na nějakou vysokou školu, no, ale on nebyl nikdy moc ctižádostivý. Myslím ale, že si tu variantu vybral i kvůli tomu, že mohl jít bydlet do jiného města a mít pokoj od bratra. Já jsem ostatně taky byla ráda, že je klid v rodině, i když Jakuba byl teď plný dům, roztahoval se v něm, samozřejmě hned většinu Martinových věcí naházel do kumbálu a udělal si z jeho pokoje posilovnu. Nikoho se na nic neptal, to je prostě jeho styl.
Šel mu raději z cesty
Když přijel Martin na víkend zase jednou domů, musel spát v obýváku na gauči, nijak neprotestoval, takový prostě je. Myslím ale, že tenhle Martinův postoj Jakuba stejně akorát ještě více naštval. On se potřeboval hádat, potřeboval neustále dokazovat světu, že nad něho není, že si může všechno dovolit, a když se někdo vzepře, dostane za vyučenou. Martin už nebyl malý, docela vyrostl a možná by Kubu i přepral, ale prostě se prát nechtěl. A já jsem ho rozhodně k ničemu nenaváděla.
Ticho před bouří
Když byl doma můj muž, byla situace trochu jiná. Jakub byl opatrnější, ale asi zbytečně, protože manžel se vrátil jednou na několik týdnů z montáže, někdy i za delší dobu, když měli práci v zahraničí, a to pak chtěl mít hlavně klid, povrchně sledoval, jaký mají kluci prospěch a když zjistil, že v tomhle směru si vedou dobře, řešil buď dům, nebo auto, nebo zase práci. Přihlížela jsem dlouho, ale vše má své meze. Když nám jednoho dne přivedl Martin ukázat svou snoubenku, hezkou jako obrázek, stalo se pak něco, čemu ještě teď nemohu uvěřit.
Zločin v parku
Kuba věděl, že ta dívka pracuje ve městě v knihkupectví, zjistil si, kdy jí končí v týdnu směna, počkal si na ni v parku a vzal si ji násilím. Chudák dívka byla v šoku a v té tmě nebyla schopná nikoho poznat, ostatně s Kubou se u nás viděla jen letmo a asi by ji hlavně nikdy nenapadlo, že by byl bratr jejího přítele něčeho takového schopen.
V hádce se přiznal
Nevědělo se tedy, kdo to udělal, až jednoho dne došlo mezi oběma bratry k hádce, myslím, že kvůli nějakému fotbalu, protože každý fandí jinému klubu, a ve vzteku Kuba Martinovi vpálil do tváře: „Jsi žabař, ani svoji holku si neuhlídáš. Tak aspoň poznala, jak se to dělá pořádně! No nekoukej, to jsem byl já, v tom parku, ty idiote!“ Kuba nevěděl, že jejich hádku, ke které došlo za domem, sleduji. Musela jsem se pak hodně držet, abych mezi ně nevlítla, když se začali prát, ale ona ta rvačka nebyla dlouhá. Když byl Jakub na zemi, Martin vstal a šel pryč.
Neměla jsem na vybranou
Druhý den jsem za ním šla a opatrně jsem se ho ptala, jestli už policie nevyšetřila ten incident z parku, ale on zarytě mlčel. Zabručel, že ne. Věděla, jsem, že jako vždy svého bratra bude krýt. Tři dny jsem nespala, pak jsem šla na policii. Udala jsem svého syna, policie ho na základě mého svědectví a dalších důkazů, které se objevily, usvědčila a Jakub dostal osm let. Když se vrátil, nepustila jsem ho domů, bydlí na ubytovně. Vzala jsem vše do svých rukou, vše pomalu, ale jistě pochopil i můj manžel a souhlasí se mnou.
Soňa V. (62), východní Čechy
