Malé dítě má ta nejrůznější přání. Mezi ta moje patřila jedna drahocenná věc, kterou jsem se nesměla ani dotknout. V dospělosti jsem si ji po smrti babičky vydupala. Když jsem byla malá, bydleli jsme s rodiči v malém městečku na jihu Moravy. Rodiče bývaly hodně pracovně vytíženi, proto mne často hlídala babička. Po smrti dědy žila už ve svém domečku nedaleko našeho bytu sama. Zas tak úplně sama v

Tak si říkám, že jsem asi divná. Co by některé mámy daly za to, kdyby byly se svými dospělými dětmi v úzkém kontaktu. Jenže všeho moc škodí. Cítím, jak mi ti dva pijí krev. Moje dcera Hana za mnou jezdí každý den i s malým vnoučkem, a já bych tak ráda byla někdy sama a třeba celý den strávila s pěknou knížkou nebo jen tak odpočívala. Do důchodu jsem odešla před několika lety, ale i tak jsem před

S manželem to bylo těžké. Byl moc přísný, děti se ho bály a já vlastně taky. Až si ho jednou vyhlídl na ulici čert. Když jsme tátu nedali, přišel k nám domů v noci i s pytlem. Honza byl velký ochránce starých lidí a opuštěných zvířat, nikdo se nedivil, když se z něho stal policista. Byla jsem na něj tak hrdá, když jsem si ho brala. Říkala jsem si, že mám toho nejúžasnějšího muže na světě. Jenže č

Když můj manžel Hubert po pětatřiceti letech odešel, hodně mi pomáhaly kolegyně v práci. Dávaly mi rady, jak to zvládnout. V práci byla dobrá parta. Samé ženské, jedna lepší než druhá. Nedokázala jsem před nimi hrát divadýlko. Namlouvat jim, že mi nic není, že jsem smutná jen kvůli tomu, že je podzim, všude mlha, brzy se stmívá, ubývá denního světla. Beztak by na mně poznaly, že to není zdaleka j

Připadala jsem si jako vězeň. Táta mě vodil do školy a ze školy a spolužáci se mi smáli. Měla jsem opravdu hodně přísného tatínka. Hlídal mě na každém kroku. Možná i proto, že jeho sestra, tetička Josefína, otěhotněla v sedmnácti letech s vojákem, s nímž se setkala na diskotéce. Znala jen jeho křestní jméno, a tak rodina byla nucena vojína potupně hledat v nedalekých kasárnách. A dalo to práci, p

Když se nám Martinka narodila, byli jsme s manželem nejšťastnější lidé na světě. Bohužel to štěstí nevydrželo dlouho. Pořád před vidím ty Martinčiny oči. Ten nechápavý pohled, div mi srdce nepuklo. Ale po všech konzultacích s lékaři, psychology i přáteli, bylo tohle jediné řešení. Prostě už jsem stará a docházejí mi síly. Přesto jsem si nikdy nemyslela, že svou jedinou dceru nakonec nechám odvé

Maminka trvala na tom, abych si na svatbu oblékla rodinné svatební šaty. Jejímu přání jsem vyhověla. V den svatby se pak stalo něco nečekaného. S Markem jsem chodila tři roky, když mě požádal o ruku. Byla jsem štěstím bez sebe a už se nemohla dočkat svatby. Když jsem to oznámila mamince, řekla mi, že mi na tuto velkou událost schovává své svatební šaty, které prý v naší rodině kolují už desítk

Rozchody nejsou nikdy nic pěkného. Mohou být ale slušné a důstojné. Nebo také ne. A ten můj určitě nebyl. Bum! Prásk! Váza narazila do stěny a roztříštila se na tisíc kousíčků. Oba stojíme jak přimražení. Stále ještě můj manžel na mě vytřeštěně zírá. Vždyť ta váza byla památka po mé babičce. A navíc měla dost velkou cenu. Ani já nechápu, jak jsem to mohla udělat. Ale představa, že by ji třeba dos

Každého z nás v životě občas potkají nevysvětlitelné události. Některé zůstanou velkou záhadou, u jiných, po nějaké době, zjistíme, že měly svůj smysl. Mnoho let jsem pravidelně docházela do jednoho krytého bazénu. Plavání pro mě bylo vždycky způsobem, jak si vyčistit hlavu a nabrat síly do dalšího pracovního kolotoče. Plavu už od svých šesti let, byla jsem i v plaveckém oddílu a na střední ško

Radost z krásného miminka se změnila v tragédii. Dcera své dítě nenávidí a my už tak namáhavou péči nezvládáme! Dcera se nám narodila hodně pozdě. O to větší radost jsme prožívali. Naše Anička byla snad nejkrásnější dítě pod sluncem. Nezlobila a nikdy nás v ničem nezarmoutila. Ve škole se dobře učila a puberta se jí snad vyhnula obloukem. Zvykli jsme si na to jako na samozřejmost. Její mírnou a b