Rozchody nejsou nikdy nic pěkného. Mohou být ale slušné a důstojné. Nebo také ne. A ten můj určitě nebyl.
Bum! Prásk! Váza narazila do stěny a roztříštila se na tisíc kousíčků. Oba stojíme jak přimražení. Stále ještě můj manžel na mě vytřeštěně zírá. Vždyť ta váza byla památka po mé babičce. A navíc měla dost velkou cenu. Ani já nechápu, jak jsem to mohla udělat. Ale představa, že by ji třeba dostal po rozvodu on, mě děsila. To on chtěl rozvod. Ať to tedy má se vším všudy. Já se oškubat nenechám. A když nebudu mít nic já, ať to nemá ani on. Už ale cíím, jak se mi slzy derou do očí. Není mi líto jen té krásné vázy. Děsí mě to, kam až jsme oba mohli dojít.
Kluk ze sousedství
V šestnácti jsem se s rodiči přestěhovala do nového bytu. Na stejném patře bydlel i Pavel. O dva roky starší kluk, který měl krásného psa. I já byla pejskařka. Začali jsme proto naše čtyřnohé miláčky venčit společně. Postupně jsme se oťukávali. Nebyla to tedy rozhodně láska na první pohled. O to víc v nás rostla a za nějakou dobu naše city propukly naplno. Když jsem odmaturovala, vzali jsme se a pořídili si dvě děti.
Pár krásných let
Dlouho jsem si libovala, jak se mi manželství povedlo. Pavel sice nebyl žádný superman, ale byl pro mě oporou a jistotou. Měl rád rodinnou pohodu, rád se zdržoval doma. Věnoval se dětem, občas nás všechny překvapil nějakým dobrým jídlem, které uvařil. Bylo to takové klidné, možná až trochu nudné manželství. Mně to ale nevadilo. Na rozdíl od Pavla.
První škobrtnutí odpuštěno
Když jsem Pavlovi přišla na nevěru, byly naše děti právě v pubertě. Strašně mě to ranilo a napřed jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Pavel se ke všemu přiznal, ale prosil mě na kolenou ať mu ten úlet odpustím. Prý udělal strašnou chybu, která se už nebude opakovat. Nechtěl o mě přijít. A já o něj nakonec také ne. Celou situaci jsme proto nakonec ustáli. Děti nám mezitím odešly z domu a já se těšila na poklidný život ve dvou.
A už je to tu zas
Chvíli to tak vážně fungovalo. Jezdili jsme na výlety, společně navštěvovali divadla, chodili si zaplavat. Pak se začalo nenápadně měnit. Manžel měl náhle mnohem víc práce v zaměstnání, kde zůstával přes čas. Naše společné zájmy musely jít stranou. Byla jsem hrozně naivní, že jsem mu ty jeho báchorky o pracovním vytížení, věřila. Jako bych se nedokázala poučit z dřívější nepříjemné zkušenosti. Nebyla jsem ani trochu podezřívavá a nechala se zaskočit situací, kdy se vše provalilo.
Byla to klasika
Pavel nezklamal. Ukázal se opět jako tuctový chlap, který si na stará kolena pořídí mladou milenku. Po dlouhém kličkování se nakonec přiznal. Tentokrát se však nesnažil omlouvat ani mě prosit o odpuštění. Rovnou mi řekl, že je zamilovaný a že se chce rozvést. Tahle jeho květinka byla téměř o dvě generace mladší a zřejmě dost náročná. U nás doma totiž najednou začaly chybět peníze na obyčejné měsíční poplatky. Ač nerada, rozhodla jsem se sáhnout na úspory na našem spořícím účtu. Jaké bylo moje zděšení, když jsem zjistila, že je prakticky prázdný.
A začal boj
Byl to jen první podraz, který na mě manžel udělal. Vybílil nám nejen společná konta. Část peněz utratil za jakési omlazovací zákroky. Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo tak tragické. Teprve časem jsem si totiž všimla, že z bytu zmizely některé věci, které měly nějakou cenu. A od té chvíle začala nelítostný boj o vypořádání majetku. Pochopila jsem, že manžel, vydatně podporovaný milenkou, chce shrábnout všechno, co se dá. Nejprve na mě padla deprese a chtěla jsem se na všechno vykašlat. Ať si vezme, co chce a hlavně zmizí. Pak mi ale děti, zcela šokované situací řekly, ať se bráním. Táta prý na tohle nemá právo. A tak s jejich podporou bojuji.
Zdena H. (60), Tábor
