Dva lidé, kteří se mají rádi, by si měli své chyby umět odpouštět, pokud to nepřekračuje určité hranice. V mém případě bohužel často k překročení hranic docházelo. Jakmile jsem začala s nějakým klukem chodit, byla jsem si tím vztahem strašně moc jistá a podle toho jsem se chovala. Namyšleně jsem se domnívala, že pokud už mám nějakého kluka v hrsti, bude jednat tak, jak chci já a moje nedostatk

Nebavilo mě posluhovat kolegům na pracovišti, ani doma manželovi a vnoučatům. Nezbývalo, než se nechat zavřít někam, kde se budu mít jako v bavlnce. Uvař, obstarej, vyžehli mi…Manželovy neustálé příkazy nebraly konce. Od chvíle, kdy přestal pracovat a užíval důchodu, se všechno jen zhoršilo. Místo, aby mi povinnosti konečně ubyly, přibývaly snad geometrickou řadou! Aby toho nebylo málo, přidala

Manželův odchod do zahraničí kvůli práci jsem nejprve nepovažovala za nic razantního, co by mělo narušit náš společný život. Jenže opak byl pravdou. Někdy uběhne i několik dní bez toho, abychom si s partnerem pořádně promluvili. Je toho zapotřebí mnoho zařídit, nakoupit, udělat a doma pak chceme mít alespoň na chvíli ticho a klid, abychom sebrali síly na to druhý den ten samý kolotoč povinnost

Musela jsem se rozhodnout rychle, v dáli už byla slyšet siréna záchranářů. Vnuk mě pozval na svoji první jízdu a skončili jsme uvěznění v autě. Pomůže mu pravda nebo lež? Svoje vnoučata jsem nerozmazlovala, ale některé věci jim zaplatila. Tašku do první třídy, kroužky, lyže nebo taneční. A také řidičský průkaz. Můj nejmladší vnuk Matěj právě složil úspěšné zkoušky. Oslavou měla být naše první spo

Manžel onemocněl a mně zbyly jen oči pro pláč. Z čeho zaplatit vnučce svatbu, opravu starého auta a kde vzít na nové brýle? Přemluvila jsem manžela, aby šel znovu do práce. Jen na oko! Vlastně o to oko šlo. Manžel několik let pracoval v týmu ostrahy a byl nad míru spokojený. Do vzdáleného města je zaměstnavatel nechal vozit autobusem, a o nočních je dokonce zásoboval kávou ve velkých termoskách a

Vždy jsem věřila v lásku na celý život. Po osmi letech manželství jsem si však už žádné velké iluze o tomto citu nedělala. S Jaroslavem jsem si toho neměla mnoho co říct a on byl na tom zřejmě podobně. Byl celý den v práci a o víkendech s kamarády na fotbale nebo na rybách. Večery jsme také většinou trávili každý zvlášť. Já u televize nebo knížky, manžel s přáteli v hospodě. Co na srdci, …

Po synově úrazu jsme měli jasno. Musíme sehnat co nejvíc dárců krve. Ale čím je nalákat a motivovat? Jedině snad mými vyhlášenými koláči! Synův úraz na motorce měl málem tragickou dohru. Jeho operaci museli v nemocnici o pár hodin odložit. Chyběla jim krev! „Všechnu jsme spotřebovali u těžkého porodu, syn musí chvilku počkat,“ sdělil nám jeho lékař. Vše dobře dopadlo, ale my si teprve při čekání

Moje zdraví mě zradilo. Najednou jsem byla odkázaná na pomoc druhých a přestávala jsem věřit tomu, že se to ještě někdy změní. Odmalička jsem měla problémy s páteří. Už jako dítě jsem chodila na speciální cvičení a na konci základní školy jsem byla se svou páteří v lázních, kde jsou podstupovala řadu rehabilitací a fyzioterapii. Nepříznivá prognóza Vyšetření ukázala, že mám pootočenou kr

Nikdy jsem nechtěla dceři mluvit do výběru jejího partnera. Ale co je moc, to je moc. Náš Tomášek je vážně dost na nervy jdoucí případ. Hanička se tváří trochu naštvaně, ale snaží se to skrýt za nesmělým úsměvem. „Mami, tady jsem vám s tátou napekla nějaké cukroví. To, co máte rádi.“ Jsou to plné dvě velké krabice. Je mi jasné, že prvotní plán nebyl, dát nám celý jejich obsah. Co se tedy stalo?

Stírací los, který jsem dostala od vnuka k narozeninám, mě vůbec netěšil. A názor jsem nezměnila, ani kvůli padesátikorunové výhře. Když mě ale přímo v trafice pozval šaramantní pán na kávu, názor jsem měla najednou úplně jiný! Oslava mých narozenin se blížila a mně nastaly, jako každý rok, malé galeje. Pohostit osm vnoučat a jejich rodiče, nebyl nijak snadný úkol. Zatímco moje kamarádky prostě