Musela jsem se rozhodnout rychle, v dáli už byla slyšet siréna záchranářů. Vnuk mě pozval na svoji první jízdu a skončili jsme uvěznění v autě. Pomůže mu pravda nebo lež?
Svoje vnoučata jsem nerozmazlovala, ale některé věci jim zaplatila. Tašku do první třídy, kroužky, lyže nebo taneční. A také řidičský průkaz. Můj nejmladší vnuk Matěj právě složil úspěšné zkoušky. Oslavou měla být naše první společná projížďka.
Měla jsem špatné tušení
Koupil mi dokonce kytku a já se ho za to chystala pozvat na pořádného hamburgera! To aby doplnil energii po tom nerváku. Když usedal za volant, byl nervóznější, než já. Ruce se mu klepaly a čelo měl orosené potem. Skoro nedýchal! „Prosím tě, hlavně že víš, kde je brzda!“ vtipkovala jsem, abych odlehčila tíživou atmosféru. Bála jsem se totiž nejen o sebe, ale i o něho. Co kdyby něco vyvedl? Mohl by si lehce zkazit celý život. Mladí si asi neuvědomují, že stačí chvilička, a rázem je všechno jinak. Sousedka před lety srazila malé dítě, které jí vjelo z ničeho nic pod kola. Má z toho trauma dodnes a to se naštěstí tomu děcku nic vážného nestalo! Dokonce i toho slíbeného hamburgera jsem vymyslela proto, že se do té restaurace, kde ho podávali, jelo vedlejšími silnicemi a ne po té hodně frekventované hlavní…
Řízení nezvládl
Bohužel, dobrý úmysl někdy nestačí. Nejeli jsme snad ani deset minut, když se před námi objevil cyklista. Takový starý pán na ještě starším kole. Vypadal jako z nějakého filmu pro pamětníky! „Pozor, jeď opatrně!“ nabádal jsem Matěje a on opravdu zpomalil. Jenže pán nikoli. Šlápnul do pedálů, jako by s námi chtěl závodit. Kolo se mu nějak zamotalo, a když jsme ho míjeli, ťuknul tím svým starým kolem do dveří od auta. Lekla jsem se, ale vnuk ještě víc. Strhnul volant do pole. Na brzdu při tom manévru jaksi zapomněl. Vrazili jsme do stromu a otočili se na střechu. Viseli jsme v autě jako dva netopýři. Dědek, co nás tak vystrašil, se po nás ani neohlédnul! Zřejmě nás ale viděl někdo jiný, protože se v dáli ozvala siréna. „Už nám někdo jede na pomoc!“ řekla jsem vnukovi a nahmatala jeho ruku. Byla studená jako led.
Jeho přiznání mi vyrazilo dech
„Babi, já si dal před jízdou malou štamprličku. Na kuráž!“ přiznal nešťastně Matěj a rozbrečel se. Z jeho přiznání jsem byla naprosto ohromená. Taková nezodpovědnost! Už jsme se nadechovala, že mu vynadám, ale v tom mě napadlo, co se stane. Dají mu dýchnout, dostane podmínku. Nesežene práci! Myšlenky se mi honily hlavou. „Musíme se vyměnit! Budu předstírat, že jsem řídila já!“ nakázala jsem mu a hned se snažila uvolnit bezpečnostní pás. Šlo to těžko, ale díky mojí drobné postavě se to podařilo. Jen co jsem se usadila, už u nás byli záchranáři. Nakonec jsem dostala jen pokutu. Za mnoho let prošlý řidičák! A vnuk? Pořídila jsem mu alkohol tester. Před každou jízdou musí dýchnout. Jinak se půjdu přiznat!
Vlasta B. (61), Louny
