Těšila jsme se na hlídání vnoučat, na procházky a čtení pohádek. Snacha se ale bála, že budu cpát děti sladkostmi a tak jsem je směla vídat pouze v její přítomnosti! Byla vždycky hodná a milá. Usměvavou tvář orámovanou světlými kudrnami. Vypadala jako andílek. Jenže, hned po narození mojí první vnučky Andulky se moje snacha změnila v pěknou dračici! Nic jí nebylo po chuti, všechno musela být bio

Barák, kam jsem se přestěhovala, působil trochu strašidelně a tajuplně. A nakonec budil i skutečnou hrůzu! S Tondou jsme byli svoji téměř patnáct let. Myslela jsem si, že spolu i zestárneme. Když mi před pár lety oznámil, že si našel jinou, mladší, ženu, byl to pro mě obrovský šok. Rozvod následoval pár měsíců poté. Rozvod a stěhování Když bylo rozvodové stání za námi, musela jsem řešit i

Našla jsem ho v šuplíku starého stolu na půdě. Bylo úžasné! Dokonce psalo. Co ale víc? Přinášelo štěstí! Bylo mi dvacet sedm let, když strýc František zemřel. Bylo to náhlé, nečekané úmrtí. Jednoho dne dostal infarkt, byl převezen do nemocnice, kde lékaři bojovali o jeho život, avšak marně. Zemřel, aniž by se mohl rozloučit se zbytkem rodiny. Po malém, skromném pohřbu jsme se sjeli celá rodina

Prožít téměř půl století s jedním člověkem nebývá nejlehčí. Já měla moc hezké manželství, ale překazila mi ho manželova nemoc. Už ani nevěděl, jak se jmenuje! Za padesát let člověk si už člověk o tom druhém žádné iluze nedělá. Zná ho lépe, než svoje boty!. Manžel byl můj první a také jediný muž, které jsem kdy poznala a milovala. Hned po střední jsme se vzali, nebylo nám ani dvacet. Mého Vaška če

Byla jsem sestře vděčná, že se o naši maminku starala až do konce jejího života. Nečinila tak nezištně a nechala si přepsat její byt, zahradu i pole. Nedědila jsem vůbec nic! Moje odplata byla krutá. Připravila jsem ji o manžela! Děkovala jsem jí snad denně. Za to, že naši hodně starou maminku navštěvuje a vozí ji k lékaři. Sestra totiž bydlela hned vedle ní, ale já dost daleko, až ve vedlejším m

Není možné vůbec pochopit, čeho všeho jsou lidé schopni. Naštěstí jsme nevinného tvorečka našli včas, A máme z něj velkou radost. Roníček se rozeběhl a skočil mi na klín. Pusinkuje mě o sto šest a to, že přitom křičím „Dost“! Považuje za velkou legraci. Ale co, dnes mu to prominu, protože je dnes jeho velký den. Slaví své první narozeniny. Vlastně tedy spíš první výročí. Co to tam kňourá? Vloni

Byla už tma, když jsem do toho města přijela. Nalézalo se asi sto kilometrů od místa, kde jsem strávila řadu let a prožila věci, na které jsem se nyní snažila zapomenout. Osud mi naštěstí nahrál do karet: moje babička z otcovy strany už nezvládala starat se o sebe sama a rodiče si ji tedy vzali k sobě. Tím se uvolnil byt, kde doposud žila. Připadalo mi, že jsem v dostatečné vzdálenosti pro uzavř

Domek, dědictví po manželových rodičích, jsme neprodali, jak jsem navrhovala. Naopak. Dva roky jsem každý víkend musela dřít, abychom měli pěknou chalupu. Když jsem si konečně zvykla, začal manžel stávkovat. Prý tam mám jezdit bez něho! Předpokládala jsem, že domek po manželových rodičích prodáme. Byl jejich jediný syn a tak se nemusel s nikým dělit. „Koupíme si nové auto a poletíme k moři! A tak

S nějakými předsevzetími zacházím velmi opatrně a moc si je nedávám. Tento slib se ale zdál být řadu let jako naprosto definitivní. Zrušilo ho jediné setkání. Když si dnes vzpomínám na své manželství,naskakuje mi husí kůže. Můj manžel mi tehdy, zpočátku, připadal dobrý. Rozhodně byl nejlepší ze všech mých známostí, které jsem do té doby měla. Ani jeden vztah se nepovedl. Vždy se chlap nakonec uká

Bylo mi dvacet pět let a byla jsem plná života. Osud si však se mnou zahrával. Nebylo to tak dávno, co mě v té nejméně vhodné chvíli opustil přítel, se kterým jsem chodila dost dlouhou dobu a se kterým jsem i počítala do budoucna. Nedokázala jsem pochopit, proč to udělal a co jsem zkazila. Kamarádka mi říkala, že nemůže být v pořádku, když mě nechal, protože jsem zkrátka skvělá holka. Takříkajíc