Domek, dědictví po manželových rodičích, jsme neprodali, jak jsem navrhovala. Naopak. Dva roky jsem každý víkend musela dřít, abychom měli pěknou chalupu. Když jsem si konečně zvykla, začal manžel stávkovat. Prý tam mám jezdit bez něho!
Předpokládala jsem, že domek po manželových rodičích prodáme. Byl jejich jediný syn a tak se nemusel s nikým dělit. „Koupíme si nové auto a poletíme k moři! A také dáme něco dětem!“ plánovala jsem, ale on mě vyvedl z omylu. Jeho rodný dům se prodávat nebude!
jen práce a nepohodlí
Nedbal, že je domek od našeho domova vzdálený skoro sto kilometrů. A nezajímalo ho, že se téměř rozpadá. Domek potřeboval nejen novou střechu, ale snad úplně všechno. Alespoň nám to tvrdil šéf stavební firmy, co se na tu zchátralinu přijel podívat. „Paní, na ten dům dlouho nikdo nesáhl. Já bych ho rovnou zboural a postavil na tom místě nějakou pěknou moderní dřevostavbu!“ radil, ale můj Jarda jen mávnul rukou. O takovém řešení nechtěl ani slyšet. Naopak, hned se pustil do rekonstrukce. Místo abych se radovala z dědictví, mi nastalo peklo. V pátek hned odpoledne, po příchodu z práce, odjezd na chalupu. Dřina, nepohodlí, vaření na starých kamnech a spaní v nepohodlných a rozvrzaných postelích. Všude vlhko a zima. Klouby mě bolely, jen jsem si na víkend vzpomněla! A návrat až v neděli večer!
Málem jsem se udřela
Vždycky jsem se už těšila na pondělí, až si konečně sednu a budu užívat tepla a klidu! Pracovala jsem v takové malé dílně a kompletovala dřevěné hračky. Svoji práci jsem milovala. Vůni dřeva a laku. S ženskými jsme byly sehraná partička a dobře si rozuměly. Prostě, do práce jsem chodila ráda a poslední dobou čím dál raději. Z mého Jardy se totiž stával čím dál větší zarputilec. Do ničeho si nenechal mluvit, s ničím poradit. Jen poroučel a vydával rozkazy. Pasoval se na stavbyvedoucího a mně na svého podřízeného. Byla jsem čím dál udřenější, ale musela jsem uznat, že ze zchátralého domku se stala moc hezká chalupa. Nové omítky a střecha udělaly svoje. „Měl jsi pravdu, Jarouši, byla by škoda to tady prodat. Budeme tu trávit víkendy a s vnoučaty prázdniny! Je tu tak hezky…“ přiznala jsme upřímně, zatím co jsem se dojatě rozhlížela kolem sebe.
Bez manžela
Pěkně zelená travička, starý ořech, keře obalené rybízem, dvorek dlážděný starými pálenými cihlami. Učiněný ráj! „Tak to ses, holčičko, přepočítala. Už se nemohu dočkat klidu. Chalupu mohou využívat děti, ale já budu pěkně doma a užívat si pohodlí. Z křesla se nezvednu celý víkend!“ oznámil mi, aniž by se na mě podíval. Koukal kamsi do daleka a popíjel pivko. Došlo mi, že cestu zpět budu muset odřídit opět já. Naštvalo mě to. Teď, když bych měla sklízet plody svojí poctivé dřiny, zůstane on doma? Celou cestu jsem na Jardu nemluvila. Ne, že by mu to vadilo, ale když jsem zastavila před naším domem, prohlásil: „Tak si tam jezdi sama. Jak je libo!“ Měl vlastně pravdu. K ničemu jsem ho nepotřebovala! Klidně odjedu na tu naši chalupu sama! Hned příští víkend jsem vyrazila.
Soused byl krasavec
„Sousedko, sousedko, kde máte manžela?“ hulákal na mě náš soused a v ruce držel nějakou domácí pálenku. Aniž čekal na odpověď, přeskočil plot jako mladík a pozval se ke mně do kuchyně. Povídali jsme si skoro do půlnoci. Teprve během večera jsem si všimla, jak je ten chlap hezký. Jaké má vyrýsované svaly a nádherně modré oči. Ošlehaná pleť a vějířky drobných vrásek kolem očí z něho dělaly málem krasavce! No, možná v tom hrál trochu roli i alkohol, kterým jsme zrovna nešetřili. A možná i můj vztek na manžela, který mě v poslední době hodně zanedbával. Soused nakonec odešel až ráno. A nespal u stolu! Dopustila jsem se svojí první nevěry. Po třiceti letech manželství! Samotnou mě překvapilo, jak to bylo lehké. Snadné. A taky moc hezké!
Hřešit bylo tak snadné
Nevěry jsem vůbec nelitovala. Spíš naopak. První, co mě napadlo, byla myšlenka, že jsem si něco tak skvělého měla dopřát už dávno! „Tak zase večer!“ zavolal soused na rozloučenou, ale přišel už odpoledne. Prý se nemohl dočkat! Z chalupy jsem jela domů značně utahaná. Ale už od pondělí jsem se těšila na další víkend i ten další. Asi po roce mě soused přestal bavit. Bylo to s ním hezké, ale pořád stejné. Takový stereotyp. Jen co přišel, hnal se do ložnice. A ráno pospíchal domů, nakrmit zvířata a asi taky dospat to, co zameškal v noci. Byl už dost unavený. Začal se vymlouvat na bolesti zad, až jednou nepřišel vůbec. Mrzelo mě to, protože jsem se přece jen na víkendové povyražení těšila. Doma byla pohoda, ale také velká nuda a stereotyp. „Přece nebudu jen tak sedět sama v prázdné chalupě?“ řekla jsem si a vyrazila do místního hostince.
Oslovil mě sympaťák
Ani jsem netušila, že se tu zrovna koná nějaká zábava. Místní kapela docela hezky hrála a všichni se na mě celkem přátelsky usmívali. Občas na mě dokonce zamrkali. Asi jim můj románek se sousedem nezůstal utajený. Nebo mě už považovali trochu za svou, a ne za nějakou přivandrovalkyni z velkého města. Rozhlížela jsem se, zda nenatrefím na souseda, přece jen bych si s ním ještě dala říct. Nikde jsem ho ale nenašla. A to jsem se podívala i pod stůl, přestože ještě nebyla ani půlnoc. Zklamaně jsem si přisedla ke stolu k nějakým mužským a poručila pivo s panáčkem. Na spravení nálady, kterou jsem měla zrovna úplně pod psa. „Mohu vás pozvat k tanci?“ optal se mě nějaký, mně neznámý, pán. Byl to chalupář, ale já ho tu nikdy neviděla. „Koupili jsme tady s manželkou chalupu, ale ona sem nejezdí. Nelíbí se jí to tady! Tak jezdím sám,“ vysvětloval při ploužáku.
Užitek máme oba dva
Bal milý a tak jsem se mu i já se svým trápení svěřila. Tedy s manželským trápením, ne tím mileneckým! Domů mě samozřejmě ochotně doprovodil. Bylo jasné, na co oba myslíme. Jiskra přeskočila už při tom prvním tanci. Měl takové pěkně pevné tělo, a jak hezky voněl! Nějakou vodou po holení. Pozvala jsme ho dál. Na štamprličku. „Abys byl povolnější!“ vtipkovala jsem, ale on mě ani nenechal domluvit, jak byl nedočkavý. Odešel až ráno, ale jen na nákup. Vrátil se s čerstvými houstičkami a zůstal až do mého odjezdu. Domů jsem jela opět příjemně unavená. Těšila jsem se na další a další víkend! Chalupa mi prostě dělá velkou radost. Manžel ani netuší, jakou mě těší, že ji neprodal. Ale i jemu přinesla chalupa užitek. Má ode mě klid!
Kristýna L. (57), Ústí nad Labem
