Prožít téměř půl století s jedním člověkem nebývá nejlehčí. Já měla moc hezké manželství, ale překazila mi ho manželova nemoc. Už ani nevěděl, jak se jmenuje!

Za padesát let člověk si už člověk o tom druhém žádné iluze nedělá. Zná ho lépe, než svoje boty!. Manžel byl můj první a také jediný muž, které jsem kdy poznala a milovala. Hned po střední jsme se vzali, nebylo nám ani dvacet.

Mého Vaška čekala vojna a mě mateřská. Všechny těžkosti jsme ale přečkali. Prostě jsme si byli souzeni!

Někdy jsem pochybovala

Vychovali jsme tři děti, dvě byly naše a to poslední naší příbuzné. Nějaké mojí vzdálené tety. Nedokázala se o svého chlapečka postarat a dala ho na čas do dětského domova. Odtud jsme si ho chudáčka malého vyzvedli.

Do té doby jsme neměli o jeho existenci ani potuchy! Občas jsme svého rozhodnutí litovali, přiznávám! Vyrostl totiž z něho pěkný sígr. Už ve školce byl nezvladatelný a později to s ním bylo ještě horší.

„Mami, nemůžeme Péťu vrátit?“ zeptal se mě jednou nešťastně syn, když zjistil, že mu Petr ukradl prasátko se všemi úsporami. Šetřil poctivě na Vánoce a byl ze své ztráty moc nešťastný. Petr se tou krádeží ani moc netajil. Prý si měl Honzík prasátko lépe hlídat.

V tu chvíli jsme i já zapochybovala, zda mám všechno trápení s Péťou zapotřebí. A hlavně, zda ho mají zapotřebí moje vlastní děti.

Usínal v křesle

Petr nebyl hodný ani na Haničku, naši dceru. Tu mlátil snad každý den. Jen tak, pro zábavu. Jeden čas jsem nedělala nic jiného, než řešila jejich věčné spory. Nebyl by to ale můj milovaný manžel, aby mě nepodpořil a nepomohl mi.

Místo nadávek a výčitek začal s dětmi chodit ven. Dokonce po čase kvůli tomu změnil i zaměstnání, aby byl odpoledne včas doma. Sebral všechny tři naše dárečky a odvedl je do přírody. Často nachodili i deset kilometrů! O víkendech samozřejmě daleko víc.

Moc radosti z toho děti neměli, ale netroufali si odporovat. Při těch dlouhých vycházkách si opakovali učení. Vyjmenovaná slova, násobilku a později i dějepis a zeměpis. Uteklo to všechno jako voda a my si mohli v důchodu konečně oddychnout.

„Je tady takové nezvyklé ticho,“ liboval si manžel těsně před tím, než pravidelně usnul v křesle.

Ani mě nepoznal

Domnívala jsem se, že se té, pro něho nezvyklé, únavy zbaví. Že si odpočine a bude čilý jako dřív! Těšila jsem se, že i já budu moct konečně chodit na výlety, když už nemusím tolik vařit a péct či prát… Jenže, stav mého Václava se nelepšil. Naopak!

„A která vy jste?“ zeptal se mě jednou po probuzení. V první chvíli jsem myslela, že si ze mě dělá legraci. Ale ne, byl opravdu úplně zmatený! „Váš manžel má Alzheimera. To je ta nemoc, kdy člověk postupně víc a víc zapomíná.

Měla byste mu shánět nějaké zařízení, kde se o něho postarají“ řekla mi lékařka a podala nějaké letáky. Ani jsem si je neprohlédla. Přece svoji životní lásku nestrčím nějak do ústavu! Špatné zprávy jsem hned zavolala dětem.

Nečekala jsem, že tak rychle přijedou. Dcera byla celý den v práci, syn jezdil kamionem a často jsem ani nevěděla, v které zemi zrovna je. A náš zlobivý Péťa? Zrovna se vrátil z vězení. Byl tam půl roku za nějaké podvody.

Zprvu mi děti nevěřily

K mému překvapení ale všichni tři přijeli. Tvářili se vážně, když jsem jim vylíčila, jak na tom jejich táta je. V první chvíli mi moc nevěřili. Mysleli, že přeháním. Ale když se Vašek konečně probudil a děti s ním promluvily, bylo vše jasné.

„Mami, táta se tak změnil. On se už ani neusmívá!“ plakala dcera a kluci jen mlčeli. Potom promluvil Péťa a já nevěřila svým uším. Vypadal totiž dost strašidelně. Byl vysoký skoro dva metry a od hlavy po paty potetovaný. Ruce měl úplně modré!

Nejhorší byl jeho krk. Měl kolem dokola vytetovaného hada. Péťa se ale přes to všechno tvářil vlídně. „Mami, vždycky jste se o mě s tátou hezky starali. Vždycky jste stáli při mně. Já vám to oběma teď vrátím. O tátu se postarám!“ slíbil.

Věřila jsem, že svůj slib myslí v tu chvíli vážně. Ale ani na vteřinu jsem neuvěřila, že slib splní!

Daný slib děti dodržely

K Péťovi se ale přidali i ostatní. „Taky ti pomohu a brácha taky, viď?“ obrátila se dcera na bratra a ten přikývl. Hned si udělali rozpis služeb, kdy ke mně přijdou, kdo nakoupí a s kým půjde jejich milovaný táta ven na procházku. Začali s ním totiž chodit.

Tak, jako on s nimi, když byli malí. Čerstvý vzduch a nachozené kilometry dělaly mému muži moc dobře. I lékařka byla překvapená, jak dobře Vašek vypadá. Zdálo se mi, že dokonce už není tak často zmatený. Že by se mu mozek nějak záhadně okysličil?

Manželova nemoc nás všechny stmelila. Děti drží slib už třetím rokem. Máme se snad raději, než kdysi. Konečně už nemusím litovat rozhodnutí postarat se Péťu. Už s jistotou vím, že všechno to zlobení a těžkosti mělo smysl. Jsme rodina a tak to má být!

Soňa R. (69), Teplice