Při pohledu na kalendář mi došlo, že jsem zapomněla přetočit stránku o další týden. To se mi nikdy nestalo, za celých dosavadních dvaadvacet let, co jsem na světě. Hm, koukejme, co s člověkem udělá jeden víkend s přítelem… Jako by se znovu zastavil čas, jen se to projevil v trochu jiné formě. Cítím, že se zase něco změnilo, možná jen posunulo dál. Byla jsem dnes ráno na operaci – malý nádor v lev

Moje starší sestra Romana byla vždycky úplně odlišná. Málokdo, kdo nás viděl poprvé, věřil, že jsme opravdu z jedné rodiny. Já jsem byla živá, neposedná průšvihářka, která má věčně spoustu kamarádů i ctitelů, zatímco tichá a „slušná“ Romana věčně seděla doma. Nikdy jsem si toho nějak moc nevšímala, brala jsem to jako předem danou věc. Až jednoho dne, kdy jsem nechtíc vyslechla rozhovor mámy s Ro

Vyrůstala jsem za dob komunistické vlády a totální nevědomosti. Nikdo nám nic neřekl, rodiče se s námi o sexu nebavili a ve škole se za jakoukoli podobnou zmínku trestalo – šeptem, aby nikdo nezaslechl, o co jde. A tak se i mně stalo to, co v té době velké většině dívek. Vlítla jsem do toho po hlavě a bláznivě se zamilovala do kluka, který chodil do vedlejší budovy naší školy – „stavební průmky“

Vždy jsem si myslela, že když potkám toho pravého, okamžitě to poznám. To, že jste s člověkem, se kterým vydržíte do konce života, zjistíte až ve chvíli, kdy na sobě máte tepláky, týden jste si neumyla vlasy, stojíte uprostřed neuklizeného pokoje a on se na vás dívá jako na nejdokonalejší bytost na planetě.  Bylo mi tenkrát devatenáct a kamarádka mě vzala na párty, kde jsem nikoho neznala. Konala

Můj příběh zní téměř jako z pohádky, a i když některé okolnosti naší lásky byly strašně kruté a nespravedlivé, jsem šťastná, že nás svedly k sobě.  Pamatuji to jako dnes, bylo mi dvanáct a čekal mě první školní den v šesté třídě základní školy. Moc jsem se netěšila, přesto, že jsem do školy jinak chodila vážně ráda. Tentokrát to bylo jiné. Na konci páté třídy nás ředitel rozdělil a já tak musela

Roky jsme bydleli v bytě s majitelem a těšili se, že jednou naspoříme dost peněz na malý domeček se zahrádkou někde za Prahou. Skončili jsme bez peněz i naděje. S manželem jsme se brali ještě za komunistů, kdy málokdo vlastnil byt. Bylo běžné bydlet v bytě obecním. Platili jsme činži, měli jsme na byt dekret a nic víc jsme neřešili. Nikdy nám nevadilo, že byt nevlastníme. Proč také? Že by nás cht

Mám o šest let mladší sestru Karin. Před rokem nám zemřel otec. Moje matka vždy milovala jen ji, takže naše vztahy po smrti táty zůstaly na bodě mrazu. Vdávala jsem se v osmnácti, abych se brzo dostala z domova. A celý život jsem byla zvyklá spoléhat jen sama na sebe, a i když jsem se rozvedla, dokázala jsem sebe a své děti zabezpečit, i když to nebylo snadné. Sestra byla pravý opak. Dlouho studo

Dnes už není tak divné, když je žena bezdětná. Ale když jsem byla mladá já, prakticky nepřicházelo v úvahu, aby se žena nestala matkou, pokud byla zdravá. Narodila jsem se normální rodině, měla jsem mámu, tátu a staršího bráchu. Kolem mě byla spousta příbuzných, kteří měli děti v mém věku, do školky jsem chodila. Zkrátka žádnou sociální izolaci ani újmu jsem nikdy neutrpěla. Miminka mě nelákala

Rodina mé dcery určitě není jediná, kterou pandemie zasáhla. Zeť dělal provozního v hotelu, a přišel o práci ze dne na den. Jenže nepracuje ani po roce a vše táhne dcera! Jeho šéf nepatřil k nejserióznějším a všechny své zaměstnance propustil s tím ať jdou na úřad práce nebo na nemocenskou a že až se hotely zase otevřou, nabere všechny zpět. Nikdo ale netušil, že to bude trvat déle než rok. Maji

Některé předměty mají v sobě tajemnou moc a ukazují budoucnost. Došlo mi to až po té osudné havárii. Poté, co kdysi před lety zemřela moje milovaná babička, odstěhovali rodiče všechny její věci k nám na půdu. Tam ležely dlouhá léta, aniž by je někdo protřídil nebo si některé vzal na památku. Úklid půdy Čas plynul dál. Postupně odešli na věčnost i moji rodiče, otec zemřel na rakovinu a mam