Ten domek jsme neměli kupovat. Můj muž žádné noční můry neměl, přízrak si zasedl na mě. Nenáviděl totiž všechny ženy. Dům jsme museli prodat, koupil ho bývalý voják. Manžel si vždycky přál bydlet v domečku na vesnici. Jednoho dne takový našel. Dům byl starý téměř dvě stě let. Když jsme si s majitelem plácli, byl štěstím bez sebe, že se toho stavení zbaví. Mělo nám být podezřelé, že souhlasil s 

Bylo tomu už v dětství, naši rodiče stále považovali za normální, že se sourozenci občas škorpí. Jenže mé sestře Daně to zůstalo už napořád. A není to v dobrém. Soupeřili jsme o všechno – o hračky, kdo je šikovnější nebo rychlejší. A především jsme bojovali o přízeň rodičů. To se děje u sourozenců často. Jenže většina z nás z toho vyroste a dětské rivalitě se později celá rodina směje. U nás to

Eva přišla o manžela, a byla jsem to já, kdo jí podal pomocnou ruku. Přišlo mi to samozřejmé. Ona ale neváhala svést mého Honzu. U mé kamarádky Evy vypadalo manželství šťastně, a najednou byl konec. Jednoho dne večer ji čekal doma její Tomáš, zcela bez emocí jí oznámil, že takto s ní po boku žít nechce. Následovaly proudy slz a deprese. Vzhledem k tomu, že Eva měla s Tomášem malou holčičku,

S vnučkou jsme to léto vyrazily do lesa. Známá mi umožnila pobyt v jejich domku na samotě. Netušila jsem, že se to tam tajemnými bytostmi jen hemží. Byla jsem nadšená, když mi kolegyně řekla, že mi půjčí tu jejich starou myslivnu. Moc jsem se těšila, jak si to tam s vnučkou Terezkou užijeme. To místo bylo kouzelné, lesy, rybník, kam se chodili lidé koupat. Protože bylo chladno, k večeru jsem ta

Své manželství jsem chtěla zachránit za každou cenu. Za cenu svého utrpení. Nakonec si ale stejně našel jinou a moje oběť byla zbytečná. Poslouchala jsem to od svého muže od první chvíle, co jsme spolu začali chodit. „Věro, přece víš, jak se mi líbí vyvinuté ženské, to bys mohla pro mě udělat a jít si nechat vymodelovat pěkná prsa. Já bych ti je zaplatil.“ Měla jsem hezké dvojky, se kterými

Na ten výstup nikdy nezapomenu. Bylo to před mnoha lety, když jsem ještě lezla po skalách. Postava, co mě minula, šplhala rychle po naprosto neschůdném terénu. Tady na vysoké strmé skále jsem si připadala jako pták! Široko daleko, kam jsem pohlédla, se vypínaly vápencové štíty jako prsty obra. Tenhle vrchol byl jedním z nich. Špičatá skalní jehla, která se v poslední třetině rozšiřovala. Věděla

Takové věci by malé děti prožívat neměly. Jenže život bohužel není procházka růžovým sadem. A rozvodů přibývá. Nejenže končilo léto, končilo mi i dětství. Přitom mi bylo teprve jedenáct, ale cítila jsem, že bezstarostné časy jsou tytam. Bolestně jsem záviděla dětem z našeho paneláku, protože jejich rodiny nebyly napadrť rozbité. Nechtělo se mi trčet doma, v té příšerné atmosféře, a tak jsem

Manžel se mi směje, že jsem jako babka kořenářka. Nemám mu to za zlé. Dřív mě za to obdivoval. Jasně že na něho nemám tolik času, kolik si on asi představuje. Hraji si s květinami. Začalo to už, když děti byly malé. Na prázdniny od svých učitelů dostaly vždycky tradiční úkol. Vytvořit vlastní sbírku lisovaných rostlin, tedy herbář. Pustili jsme se do práce To byly doby, kdy se daly rostli

Přebalovala jsem to nemluvně, dávala jsem mu najíst a starala jsem se o něj jako jeho máma, která to dělat nemohla, protože žila někde jinde. Vyhnala jsem ji. Z jejího domu, pryč od muže, kterého bezpochyby milovala, a v neposlední řadě i od jejího sotva ročního synka. Adámek v peřince doslova vrněl. Jeho malé ručičky svíraly lem krajkované peřinky a ústa žmoulala oslintaný dudlík. Jeho modré o

Vždycky jsem chtěla mít velkou rodinu. Jenomže jak tomu bývá, člověk míní, pánbůh mění. A tak jsem se musela spokojit jen s jedním dítětem. Honzík se mi narodil až po třicítce. Moc jsem si ho přála a myslela jsem si, že můj přítel Igor také. Jenomže jeho láska vyprchala dřív než ta moje. Bylo to pár měsíců poté, co jsem porodila našeho syna. „Promiň, ale opravdu ještě nejsem připravený na to bý