Vladimír byl největší ze třídy a chodil na judo. Ve třídě měl od začátku dobrou pozici. Kluci se s ním od prvního dne kamarádili a holky z něj byly celé pryč.
Když jsme se kdysi ve škole poznali, byli jsme ještě děti. Tehdy se Vláďa s rodiči přistěhoval do městečka a učitelka ho přivedla do naší třídy: „Děti, to je Vladimír, bude teď vaším spolužákem.“ Ve třídě všichni zmlkli a obdivně na něj hleděli.
Kluci se s ním od první chvíle chtěli kamarádit a holky z něj byly celé paf. Taky jsem si na něj myslela, ale jen s tichou rezignací. Od života jsem dostávala hlavně facky, a tak mě ani nenapadlo, že by se mi něco mohlo taky někdy povést.
Pomohla jsem mu s úkolem
Kdepak Vladimír! Toho sbalí buďto blonďatá Radka, nebo drzá Dáša. Já bydlela jen s babičkou, která v té době dost postonávala. Matka se toulala čert ví kde, otce jsem nikdy nepoznala a děda už byl nebožtík.
Se vším jsem si už jako malá holka musela poradit úplně sama. Radka i Dáša u Vladimíra pohořely. Myslím, že to nebylo kvůli tomu, že by se mu nelíbily, ale byl dost stydlivý. To se zase líbilo mně. Bavil se jen s kluky.
Poprvé na mě promluvil jednou před matikou, když potřeboval bleskově opsat domácí úkol, a ne každý ho měl vypracovaný. Já ano, hrozně jsem se totiž bála, že by jinak matikářka zaúpěla:
„No jo, Petra, co od tebe taky můžeme čekat, s tím tvým zázemím.“ Křikl na mě přes půl třídy, jestli nemám tu matiku. Přinesla jsem mu sešit a ještě jsem mu slovní úlohu diktovala, aby to měl rychleji.
Zvonilo, když smolil poslední řádek. Potom zvedl oči a vděčně řekl: „Dík!“ Všimla jsem si, že je má dohněda až dozelena. Dokonce se u toho i trošku usmál. Tím to ale zase zhaslo.
Pánská volenka
Chodit jsme spolu začali až v tanečních. Vlastně mě ani ve snu nenapadlo, že bych vůbec mohla navštěvovat taneční. Domnívala jsem se, že to babi nedovolí a navrch podotkne, že nekrade a na hlouposti nejsou peníze. To jsem se ovšem spletla.
Sama mi ušila šaty a koupila laciné střevíčky. Letěly zvěsti, že bude méně kluků a že spousta holek bude sedět na lavičce a se slzami v očích sledovat, jak se ostatní vznášejí v kole.
Leč Vladimír pro mě přišel hned poté, co taneční mistr vyhlásil pánskou volenku. Ačkoli jsem nebyla ani blond, ani dobře vyvinutá, ani slušivě oblečená. Proto mě napadlo, že tohle bude asi ta opravdová láska, co se o ní píše v románech.
Nikdy to nevzdávej
Brali jsme se hned po střední škole, to už jsem čekala Báru. Babi tehdy už sotva chodila a ke všemu byla ze mě na nervy, tvrdila, že jsem si zničila život, protože na manželství musí být člověk zralý.
Navíc mi vyčítala, že nemám žádný vzor, že jsem nepoznala fungující rodinu. „To špatně dopadne,“ chmurně věštila. Přitom moje těhotenství jí o několik měsíců prodloužilo život, umíněně prohlašovala, že neumře, dokud neuvidí Báru.
Odešla na věčnost čtrnáct dní poté, co se dcera narodila. V poslední den života mi řekla: „Petruško, nikdy to nevzdávej.“ Později jsem pochopila, co tím myslela.
Příliš velká zátěž
Ještě jsem kojila, když jsem přišla do jiného stavu znovu. Narodila se Terezka, a to už jsme byli v malém 2+1 ve čtvrtém patře bez výtahu čtyři. Ale i tak jsem se cítila šťastná, odjakživa jsem si přála velkou rodinu.
Asi i proto jsem se nijak nebránila ani dalšímu dítěti. Tudíž se narodil Marek. Tehdy jsem si nerada přiznala, že jsme si možná nabrali až příliš velké sousto.
Vladimír byl hodný kluk a laskavý táta, ale čtyřletá holčička, divoké batole a ve dne i v noci brečící mimino v miniaturním bytečku – to by k smrti unavilo kdekoho, zvlášť toho, kdo musí chodit do práce a živit tolik krků.
Odvezla jsem ho tam, kam patřil
Naše láska hynula jako kytka bez vody. Dusilo ji milion praktických starostí. Anonymní dopis oznamující, že si můj muž našel milenku, mě naplnil nejhlubším zoufalstvím.
Dívala jsem se za ním z okna, když v sobotu ráno odcházel údajně vyřídit resty v práci, a z očí mi tekly vodopády slz. Co si jen počnu? Měla jsem své špehy a zanedlouho jsem věděla, kdo je ta žena i kde bydlí. Tři děti – běželo mi hlavou. Tři děti bez táty.
A pak jsem si vzpomněla, co mi kladla na srdce babička v poslední den svého života. Bylo nedělní ráno, tatínek nikde, děti zlobily a brečely. Otřela jsem si slzy, v duchu počítala do sta, abych se uklidnila, pak je teple oblékla, mimino, batole i tu nejstarší.
Všechny jsem je posadila do starého embéčka a prokličkovala městečkem na onu adresu. Tam jsem zaparkovala přímo před okny té paní, rozhodnuta sedět tu a čekat i s brečícími dětmi třeba do soudného dne. Viděla jsem je stát za záclonou.
Vydržel to dvacet minut, pak vyšel se sklopenou hlavou, mlčky nasedl do auta a já ho odvezla tam, kam patřil: domů ke mně, Báře, Terezce a Markovi.
Petra H. (60), Česká Třebová
