Už nikdy jsem ho nechtěla potkat. Toho původce všeho zla a neštěstí, které mě v životě potkalo. Vše ale bylo nakonec jinak. Jako kdyby mě osud chtěl zkoušet, co vydržím. Dnes by bylo Adamovi čtyřicet. Snažím se představit si, jak by vypadal. Měl by už prořídlé vlasy, nebo dokonce první šediny. Určitě by byl štíhlý, vždy si na svá kila dával pozor. Jakou ženu by si byl nakonec vybral. Tu věčn

Já to té naší holce přeju! Určitě si to zaslouží. Neberte mě jako nadržující babičku, která věci vidí jinak než rodiče dětí. Kdyby bylo po názoru mojí dcery Jany a jejího manžela Petra, který si hraje na hlavu rodiny, čímž všechno jenom komplikuje, nebyla by moje vnučka šťastná. Pořád něco Nezdál se jim už Mirek, kterého jim přivedla Kristýnka ukázat krátce po svých osmnáctinách. „To se s

Byli jsme s manželem krátce spolu a rádi se procházeli kolem romantické zříceniny. Nikdo nám nevěřil, co jsme tam jednou v noci viděli. Nebylo to prvně, co jsme si krátili cestu přes zříceninu. Vraceli jsme se s manželem z tancovačky v nedalekém městečku. Hvězdy svítily a měsíc se blížil k úplňku. Jeho světlo osvětlovalo celou krajinu. Zastavili jsme se a kochali se pohledem na světla naší v

Místo bylo tak romantické! Přesto v sobě skrývalo strašlivé tajemství. Jediná noc mě přesvědčila o tom, že bych v tom domě nebydlela ani za nic na světě. Tu cestu jsme si plánovaly už dlouho. S dcerou a vnučkou Rozárkou jsme si udělaly výlet do míst, kde jsem vyrůstala. Chtěla jsem jim ukázat místa mého dětství a mládí. Tak jsme dojely na místo s krásnou vyhlídkou. Blížil se večer, a my se ubyt

Kdysi jsem se strašně bála bouřky a lijáků. Dnes už tolik ne, ale ustrašená si připadám pořád. Jenomže co s tím? Jako malá jsem trpěla hrůzou z bouřky, větší, než bývá u dětí obvyklé. Vlastně jsem se bála i deště. Když lilo, připadalo mi, že nikdy nepřestane a všechny nás to zatopí, celou vesnici i s poštou a panem poštmistrem, kapličkou, autobusovou zastávkou, národním výborem a obecní pastouš

Nikdy jsem nechtěla ustrnout. Byla jsem bláznivá a všehoschopná „bábrlinka“, jak mi vnuci říkali. A to se mi jednou vymstilo… Byla jsem vždy tak trochu rebel rodiny, který byl nakloněn všemu novému, pokrokovému. Chtěla jsem jít s dobou. A tato vlastnost mi zůstala i do vysokého věku. Když se začal světem šířit internet, byla jsem zdrženlivá v jeho rychlém odsouzení. Říkala jsem si, že vše mu

Slyšela jsem o tom lese mnoho zvěstí. A byly to samé děsivé věci. Rozhodla jsem se proto pro nevšední výlet. A ten předčil má očekávání. Tu energii jsem toužila okusit na vlastní kůži. Tomu lesu u Českých Budějovic se říkalo všelijak. Už v pradávných dobách se v jeho hlubinách skrývala tajemná vesnice. S okolním světem ji spojovala jen uzounká cestička v bažinách. V době nedávné, když v lese

Ta vilka byla kouzelná. Koupili jsme ji za podezřele málo peněz. Brzy jsme začali tušit, proč byla cena tak nízká. Čekal nás tam děsivý spolubydlící… Po tom jsme vždy toužili. Byl to náš sen, který se stal skutečností. Bylo až k neuvěření, jak byl domek z devatenáctého století zachovalý a že se nám ho podařilo získat doslova za hubičku. Jediné, co nám bylo záhadou, proč byl prodán tak levně. A 

Člověk se může snažit sebevíc, ale někdy vás pohltí začarovaný kruh hloupých náhod. Takovou náhodou vznikla i naše sousedská válka. Pamatuji si jako dnes, když jsme se stěhovali do paneláku na sídlišti. Byla jsem zvyklá na domek se zahradou, tak jsem se hned pustila do zahradničení na balkoně. Dětem jsem nakázala, že musejí všechny slušně zdravit a já i manžel jsme se snažili navazovat přátelsk

S Abdulem jsem se seznámila, když jsem po maturitě nastoupila do místního infocentra. Byl to krásný mužský s uhrančivým pohledem. A bohužel i s velmi svéráznou rodinou. Zřejmě mu neušel můj zájem o něj, a tak mě po práci pozval na vycházku. Abdul byl Arab, který učil v naší Lidové škole umění na housle a hrál v lázeňském orchestru. Mluvil velmi dobře česky, vystudoval u nás a říkal, že se mu v