Moje první a já pevně doufám, že i poslední svatba proběhla, až když mi bylo čtyřicet let. Na svou první lásku jsem si zkrátka musela počkat.
Už od základní školy jsem nenáviděla otázku, „Jsi do někoho zamilovaná?“ S oblibou mi ji pokládali nejen rodiče, ale už od dob dětských lásek se takhle hloupě umí ptát i každá kamarádka. Nechápala jsem, proč zrovna já bych se musela do někoho zamilovávat.
Je to snad povinnost? Už ve školce jsem byla jediná holčička, která alespoň jeden den nechodila se žádným klukem, nebo si nedala pusu s Pavlíkem Horou za zahradním altánkem vedle pískoviště. A můj postoj se nezměnil ani na základní škole.
Kde se to učí?
Nechápejte to ale tak, že jsem neměla žádné kamarády. Naopak, měla jsem jich víc než dost, a to nejen mezi holkami, ale i mezi kluky. Ale obvyklé období prvních lásek se mi vyhnulo velkým obloukem. A jen tak se to změnit nemělo.
Sem tam mě nějaký kluk pozval na rande, do kina… dokonce jsem i s některými tak říkajíc chodila.
Láska se ale ne a ne dostavit. Říkala jsem si, že se mnou asi musí být něco špatně. Všichni se dokážou zamilovat, někdo i na první pohled, a já ani v pětadvaceti letech nevěděla, co je to pravá láska. A jak bych to měla vědět? Kde se to učí?
Dnes už vím, že jsem si tehdy měla jen počkat na to, až se můj budoucí manžel nastěhuje do toho správného bytu.
Tomáš se přistěhoval, když mi bylo třiatřicet. Bydlela jsem v paneláku na pražském sídlišti a zrovna jsem ukončila jeden ze svých dalších pokusů o životní vztah. Důvod jasný, jak se to zpívá v té písničce „Bez lásky, láska není!“
Nový nájemník
Občas jsme se potkali na chodbě, pozdravili jsme se, prohodili pár vět o počasí a každý jsme dál žil svým životem. Od naší domovnice jsem věděla jen to, že je to právník, který dlouho žil na Slovensku, a teď se rozhodl vrátit. Byl to pro mě soused jako každý jiný, až do té doby, než zazvonil u mých dveří.
„Prosím vás, nemohl bych si půjčit kávu,“ zeptal se mě se skoro omluvným výrazem. Donesla jsem mu tu nejlepší, kterou jsem doma měla, a on odešel. Za pár minut se zvonek znovu rozezněl, stál tam on a s díky mi vracel pytlíček s kávou.
Na chvíli zaváhal a poté se zeptal, „A nemohl bych vás na ni za odměnu teď pozvat? Už je uvařená.“
Něco takového jsem nečekala, nevěděla jsem, jestli se smát, nebo být uražená, že mě zve na mé vlastní kafe. Nakonec ale zvítězila ta první možnost. Dívala jsem se do jeho kouzelných očí a došlo mi, že kdybych odmítla, jsem sama proti sobě.
Na lásku jsem dlouho nevěřila, dnes už ji ale znám. Konečně si mě našla a nádherně voní kávou.
Zdena (54), Praha