Dávné vyvolávání duchů se podle všeho nepodařilo. Naši kamarádku navždy změnilo. Nepoznávaly jsme ji. Mluvila o smrti a sebevraždě.
Když jsem byla na vysoké, rozhodly jsme se jednou s kamarádkami Klárou a Ivetou vyvolávat duchy. Přála si to hlavně Klára, která se o spiritismus hluboce zajímala už od střední školy.
Nadšená kamarádka
Její pratetička byla kartářka, a tak měla obecně k těmto věcem blízký vztah. Netušila jsem, že to bude můj nejhrůznější zážitek v životě. Myslím, že asi každý dospívající někdy zkoušel vyvolávat duchy nebo ho to alespoň lákalo. Kdysi jsem i já společně se svými dvěma kamarádkami něco takového vyzkoušela.
Vzrušení nakonec zvítězilo
Šlo spíše o zábavu, než o vidinu toho, že se to podaří. Vyvolávání duchů je adrenalin a my jsme byly mladé a hloupé a chtěly jsme zažít něco vzrušujícího. Sešly jsme se tehdy u Kláry. Ona jako jediná žila s rodiči v rodinném domě. Ti ale byli ten víkend na svatbě svých přátel, takže jsme měly celý barák jen pro sebe.
Ideální místo
Měli půdu, která byla pro vyvolávání duchů správně tajemná. Já s Ivetou jsme braly Kláru jako takovou svoji vedoucí. Ona se vždy zajímala o spiritismus. Měla toho hodně načteno a mnoho věcí věděla i od své tetičky kartářky. Dokonce vlastnila i spiritistickou desku. Zkrátka tyhle věci brala vážně a věřila jim.
Náhle mě přepadl strach
Den, kdy jsme se u Kláry sešly, byl hodně zvláštní. Na nebi pluly černé mraky. Jako kdyby slunce neexistovalo. Klára dala povel, abychom neotálely a začaly s tím, proč jsme se sešly. Sedly jsme si kolem kulatého stolu.
Zapálily jsme svíce, chytily jsme se malíčky za ruce a soustředily se. Já jsem vlastně ani nevěděla, koho budeme vyvolávat. Klára po mě sykla: „Koho přece. Toho nejmocnějšího. Ďábla.“ A znovu se soustředila.
Přeběhl mi mráz po zádech, ale pořád jsem to brala jen jako hru. Klára začala ďábla vyvolávat. My s Ivetou jsme jen opakovaly verše, které pronesla. Když jsme zaříkadlo dořekly, všechny svíce naráz zhasly. Pár minut panovalo v celém domě hrobové ticho. Pak se zničehonic ozvala rána.
Mraky nad domem
Leknutím jsme všechny nadskočily. Vedle domu udeřil blesk. Ani jsme si nevšimly, že je bouřka. Dlouho se pak nic nedělo, tak jsme seanci ukončily. Ještě jsme od Kláry dostaly vynadáno. „Málo jste se soustředily, proto se to nepovedlo. Je to vaše vina!“ vykřikla a v očích měla zlost.
S Ivetou jsme společně odešly z domu. Na chodníku před domem se Iveta ještě otočila a řekla. „Nad domem lítá něco černého. Co to je?“ A prstem jezdila v mracích. „To nevím, ale nemám z toho dobrý pocit, raději půjdeme,“ pronesla jsem a chytla kamarádku za ruku.
Vůbec jsem ji nepoznávala
Zhruba za týden mi Klára napsala zprávu, že by se chtěla sejít a popovídat si. Sraz jsme si daly večer v parku. Když přišla, nestačila jsem se divit, jakou proměnou prošla. Své růžové šaty, které vždycky s oblibou nosila, vyměnila za černé oblečení.
Dokonce si i obarvila své plavé vlasy načerno. Měla temnou, vínově rudou rtěnku, na nehtech černý lak. V obličeji byla pobledlá. Šel z ní až strach.
Přála si zemřít!
„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se po chvíli ticha. Klára nic neříkala, jen šla parkem dál. Vykročila jsem za ní. Asi po sto metrech jsme se posadily na lavičku a Klára začala vést podivné řeči.
„Smrt je jediné vysvobození. To bude ten pravý život, co myslíš?“ řekla temným hlasem, který jakoby jí ani nepatřil. „Co prosím? Já ti nerozumím,“ koktala jsem. Vytáhla cigaretu a zapálila si. Během toho jsem si všimla, že má na zápěstí nakreslený jakýsi pentagram.
Někdo ji ovládal?
Klára se chovala hrubě a pořád mluvila o smrti. Měla jsem pocit, jako kdyby byla v nějakém transu nebo hluboké depresi. Když mě začala přemlouvat, abychom spáchaly společně sebevraždu, už jsem se neudržela a vrazila jsem jí facku.
„Prober se! Co to říkáš?“ spustila jsem na kamarádku. „To mi říká on. Chce mě k sobě. Jenže já to sama asi nedokážu. Potřebuji, abys mi pomohla,“ vypadla z ní šokující slova. Vůbec ničemu jsem nerozuměla. „K čemu ti mám pomoct?“ zeptala jsem se.
„Ke smrti přece. Ta nás všechny vysvobodí,“ řekla s nepřítomným výrazem. Nevěřila jsem tomu, co jsem právě slyšela. Nevěděla jsem, zda to myslí vážně, nebo je to jen divadlo. Zvedla jsem se a beze slova jsem šla domů. Klára zůstala sedět na lavičce.
Mám na tom podíl viny?
O necelý měsíc později jsem se dozvěděla, že se Klára pokusila o sebevraždu. Spolykala nějaké prášky. Díky bohu se jí to nepodařilo. Její matka ji našla včas a odvezla ji do nemocnice. Poté strávila dlouhé měsíce v psychiatrické léčebně.
Jednou jsem ji tam šla navštívit, ale vůbec mě nepoznávala. Ani po propuštění domů to už nikdy nebyla ona. Myslím si, že to všechno mělo něco společného s naší seancí. S Ivetou jsme se o tom ale nikdy nikomu nezmínily. Bude mě to tížit až do konce života.
Jana S. (55), Morava
