Svět se skládá z různých příležitostí a je jen na vás, jestli se jich chopíte a nebo budete jen nečině přihlížet a sledovat příběhy druhých jako na filmovém plátně. Nebojte se být hlavním hrdinou a udělejte ze svého života oscarový trhák.
Zamysleli jsme se někdy nad tím, kolik denně potkáte lidí? Míjíte jejich tváře, za kterými se skrývají různé životní příběhy, a dopředu víte, že pro vás navždy zůstanou tajemstvím. Já nad tím dumám pokaždé, když jedu metrem.
Sleduji rozmazané postavy, které nastupují a zase vystupují a hledám někoho, kdo by mě zaujal. Někoho, kdo nebude pouhou součástí toho němého davu. Někoho, koho neodhadnu na první pohled.
Někoho, s kým bych mohl sdílet víc, než jen kupé špinavého dopravního prostředku. Jednoho dne se mi to opravdu povedlo.
Nastoupila na zastávce Náměstí Míru a okamžitě mě zaujala. Ne tím, že by byla překrásná, až mi přecházel zrak, ani svým oblečením nebo stylem. Vlastně byla docela obyčejná. Až na ten její úsměv.
Kdyby se Mona Lisa smála takhle tajuplně, pravděpodobně by ji Leonardo nemaloval, ale dělal by s ní úplně jiné věci. Vrtalo mi to hlavou a nemohl jsem z ní spustit oči. Většina lidí někam spěchá, mračí se nebo má neutrální nic neříkající výraz.
Ale ona přemýšlela nad něčím, co mě vábilo jako můru k plameni. A když si sedla naproti mně, vytáhl knihu a začetla se do Šifry mistra Leonarda, musel jsem se pousmát té ironii. Věděl jsem ihned tam na té sedačce, že jsem ztracen.
Zabloudil jsem se v síti myšlenek a představoval si, jaká vlastně je, jak voní její vlasy. Když se najednou zvedla tak prudce, že jsem málem dostal infarkt.
V tu chvíli jsem bytostně nesnášel hlas paní z amplionu, který varoval, abychom ukončili výstup a nástup a dveře se za ní zavřely. Nestihl jsem se zeptat na její jméno ani ji oslovit a byla pryč.
Seděl jsem tam, zíral do prázdna a cítil se, jako bych dostal přímý zásah kamionem přímo do hrudi. Už ji nikdy neuvidím. Nepoznám, jestli ona nebyla ta pravá. Nezjistím, co se skrývá za tím magickým úsměvem, který se mi vryl do paměti. Možná má někoho jiného. S tím jsem se ovšem nemohl smířit.
Myslím, že jsem to ještě nezmínil, ale pracuji v reklamní agentuře, a proto bylo to, co následovalo mou přirozeností, prvním nápadem a jedinou možností jak tu dívku ještě někdy spatřit.
Měl jsem plán nakoupit volnou reklamní plochu v metru, na trase, kde jsme se setkali a prostě si podat inzerát lásky. A taky jsem to tak udělal. Zn. Hledám dívku s úsměvem Mony Lisy.
Samozřejmě jsem ale přidal i její detailnější popis a dokonce složil i malou úsměvnou rýmovačku. Ženy prý mají rády smysl pro humor.
Mé romantické gesto mělo větší efekt, než jsem čekal a na můj email, konkrétně založený jen pro tento účel, začaly chodit odpovědi. Jak ale poznat, se kterou dívkou se sejít? Každá zpráva mohla být od ní, ale také nemusela.
Nestál jsem o to se vídat s někým jiným, proto jsem vymyslel kontrolní otázku, která dokonale vyselektovala všechny nepravé dívky.
„Co jste toho dne v metru četla?“
Když uplynuly tři týdny od mého inzerátu, už jsem přestával pomalu doufat. Začal jsem dokonce chápat frustraci pohádkového prince, který neznal podobu své vysněné a snažil se jí najít pouze podle jejího střevíčku. Když přišla zpráva, na kterou jsem čekal.
Musela to být ona! Nikdo jiný by nemohl napsat tak dokonalou odpověď.
„Když vyluštíš mou šifru, sejdu se s tebou Leonardo. Uhádneš, co se skrývalo za mým úsměvem?“ V té jedné odpovědi chytře popsala knihu, co četla i mi dala naději, kterou jsem potřeboval. Dokonalá bytost.
Chvíli jsme si psali, protože měla samozřejmě obavy z toho, že by se měla sejít s někým cizím. Samozřejmě jsem její hádanku neuhádl, ale pravděpodobně měla být tahle záhada na
věky skryta. A já začal zjišťovat, že je opravdu sympatická, chytrá, má i stejný smysl pro humor a co víc, je svobodná. Když jsme se trochu lépe poznali, domluvili jsme se na schůzce.
Musím jí navíc připsat body za to, že o mě alespoň trochu stála i přesto, že nevěděla, jak vypadám. Nechápejte mě špatně.
Nejsem rozhodně ošklivý, ale vždy potěší, když člověku nejde jen o vzhled. Mám se s ní sejít zítra večer, a pokud se bude znovu usmívat tím záhadným a neproniknutelným úsměvem, vezmu si ji.
Ale nejdříve ji odvezu do Paříže do Louvru, kde ji před obrazem Mony Lisy požádám o ruku.
Libor, 28 let, Praha