Domů     Čeká i mě šťastný konec?
Čeká i mě šťastný konec?
14 minut čtení

Za svůj zničený život si můžu jen já sama. Teď ve svých více jak čtyřiceti letech vím, že jsem měla víc myslet sama na sebe, především pak na své sny, touhy a přání a jít si za jejich uskutečněním.

Byla jsem ovšem velmi zamilovaná do svého muže, Rudolfa, a ve všem jsem se mu podřídila.

S Rudolfem jsem se seznámila, když mi bylo sedmadvacet let. Když nad tím tak přemýšlím, zase jsem se nerozhodovala podle sebe, ale podlehla jsem nátlaku svých rodičů. Žila jsem s nimi na vesnici, kde se dívky vdávaly, jakmile nabyly plnoletosti.

A někdy i dříve. I moje sestra, Vendulka, která byla o tři roky mladší než já, měla už svatbu dávno za sebou a čekala své první dítě. Jenomže já stále nemohla najít takového kluka, do kterého bych se opravdu zamilovala.

Nápadníků jsem sice měla dost, ale vždycky mi na nich něco vadilo. Jistě, byli to většinou kluci od nás z vesnice, které jsem znala už od dětství a také si na ně mnohé pamatovala.

Nemohla jsem si představit, že bych si vzala muže, který mě jako malé ubližoval nebo vystřídal všechny holky z okolí. Nebylo z čeho vybírat a tak jsem stále zůstávala sama, svobodná.

Vlastně mi nic nechybělo. Měla jsem svou práci, bydlela u rodičů, a když jsem obstarala hospodářství, mohla jsem si se svým volným časem naložit, jak jsem sama chtěla.

„Ty se nikdy nevdáš!“ hlásal můj otec své proroctví a dodával: „Zůstaneš nám na krku až do smrti!“

„Vždyť to nevadí, aspoň budeme mít pomocnici v chalupě!“ krčila rameny maminka. Na práci jsem byla zvyklá. Dokonce jsem uměla vyjet s traktorem ze dvora, ale jak říkal můj otec:

„To není práce pro ženskou! Najdi si chlapa, který to udělá za tebe!“ Vadily mě ty řeči jako by asi vadily všem ostatním a musím říct, že jsem je trpěla docela dlouho. Kydala jsem hnůj prasátkům a sbírala vajíčka od slepic už odmalička a vůbec mi to nevadilo.

Ale přesto jsem se chtěla posunout někam dál. Ani mně se vidina budoucnosti u slepic a králíků příliš nelíbila. Celý život jsem měla před sebou a nehodlala jsem jej strávit doma na dvorku. A pak jsem potkala Rudolfa.

Byl pro mě jak anděl poslaný z nebes. Narodil se ve městě a podle toho se také choval. Chodil oblékaný jako opravdový elegán a vystupoval jako džentlmen. Kluci z vesnice se s ním vůbec nemohli srovnávat. Okouzlil mě na první pohled a myslím, že i já jeho.

Každý jsme pocházel z naprosto odlišného prostředí a to nás k sobě přitahovalo. Já byla fascinována jeho noblesním chováním a on mou přirozeností a možná až přílišnou otevřeností. Nechodila jsem ani nalíčená.

Vlasy jsem si ráno stáhla do culíku a vzala si právě ty šaty, které jsem měla po ruce. Žádnou parádu jsem nehonila, protože ve vesnici bych byla akorát tak pro smích. Hezky jsem se oblékla jen na tancovačku, která se u nás pořádala vždy první sobotu v měsíci. A tam jsem Rudu také poznala.

Seděl sám u stolu a nemohl ze mě spustit oči. Byla jsem jeho zájmem polichocena zvlášť proto, že se líbil i ostatním holkám.

„Ten po tobě nějak kouká!“ smály se mi mé kamarádky.

„A kdo to vlastně je?!“ pokukovala jsem po něm po očku.

„Prý je z města. Koupil si chalupu po starým Linhartovi na kraji vesnice. Chce ji opravit, aby sem mohl jezdit na víkendy!“ Holky měly víc informací, než já. Vždycky jsem se dozvěděla všechno jako poslední. Ale dozvěděla.

Když mě pak Ruda vyzval k tanci, mohly všechny ženské puknout závistí. Vznášela jsem se v jeho náruči jako víla a byla pyšná, že si vybral ze všech přítomných právě mě. Takový elegán z města! To bylo terno. A můj otec?

Ten jen seděl s ostatními chlapy a hrdě pozoroval, jak si mě Ruda vede. Vsadím se, že už tenkrát mě na parketu viděl jako nevěstu v bílých šatech, jak s Rudou tančím první svatební tanec.

Když jsem ho zahlédla, měl ruce složené na prsou a spokojeně pokyvoval hlavou. Pak se naklonil k mamince a zašeptal jí do ucha slova, která jsem si přečetla na jeho rtech:

„Ta holka se snad na stará kolena ještě vdá!“

A taky že ano. Vdala jsem se ani ne za rok, co jsem Rudolfa poznala. Nejdřív jsme se viděli jen o víkendech, kdy jezdil do naší vesnice na svou novou chalupu. S její rekonstrukcí mu pomáhali zdejší chlapy a pochvalovali si, jak dobře je platí.

O to víc mě otec tlačil, abych se mu věnovala. Ani nemusel. Rudolf mě uchvátil nejenom svým zjevem, ale i chováním. Byl tak chytrý! Měl ve městě svou soukromou advokátní praxi a mnoho lidí z vesnice si k němu chodilo pro bezplatnou radu.

Vyhověl jim všem, protože si nejen chtěl získat nové přátele, ale dostávala od nich čerstvá vajíčka, ovoce přímo ze stromů a někdy mu hospodářky zabily i králíka.

„Nevíš, Kačenko, co s tím mám dělat?!“ držel toho strakatého chlupáče za nohy a očividně mu to nebylo příliš příjemné.

„No, nejdřív ho musíš stáhnout, pak vykuchat, hodit na pekáč, okořenit a péct aspoň hodinu a půl!“ smála jsem se Rudovi.

„Nemohla bys to udělat za mě?!“ prosil a já se ráda chopila svého úkolu. Stahovat králíky jsem uměla už od svého dětství a nedělalo mi to velký problém. Jen jsem se nemohla dívat, jak je táta zabíjí. Ale pečínku jsem svedla podle maminčinýho receptu na výbornou.

Kromě vaření jsem Rudolfovi pomáhala i v chalupě a se zahrádkou. Chtěl mít jak okrasnou zahradu, takže jsme spolu vysázeli stromky, magnólie, růže, hortenzie a na podzim pak všemožné cibuloviny, ale kus zahrádky za domem jsem si nechala i pro zeleninu.

„Není nic lepšího, než vařit z vlastních surovin!“ vysvětlovala jsem Rudovi.

„Dobře, ale králíky chovat nebudeme!“ rozhodl a já souhlasila. Doma jsme jich měli dostatek, stačilo zajít si o pár stavení dál a nedělní oběd byl na špalku. Když Ruda viděl, jak se umím postarat o domácnost, požádal mě o ruku. To bylo slávy!

Pamatuji se, že jsem byla opravdu šťastná. Možná také naposledy, protože pak můj dosavadní život skončil a začal úplně jiný, ve kterém jsem se vůbec necítila dobře. Hlavně že jsem vyhověla rodičům. Ti na mě byli opravdu pyšní. Jakého jsem si vzala chytrého a schopného muže, který ze mě udělal svou ženu.

Rudolf samozřejmě nepočítal vůbec s tím, že budeme společně žít na vesnici. Měl ve městě svůj byt, do kterého jsem se po svatbě musela přestěhovat i já. Byla jsem ho v něm navštívit už dřív, takže jsem moc dobře věděla, do čeho jdu. A moc se mi tam líbilo.

Měl ho tak krásně zařízený! Samý nový nábytek, krásná velká kuchyně s myčkou, ložnice s balkonem! Připadala jsem si jako princezna z pohádky.

Jenomže Ruda mi velmi často dával najevo, že jsem ničím do jeho bytu nepřispěla a musím dávat velký, opravdu velký pozor, abych něco neponičila. Došlo to tak daleko, že jsem se bála na cokoli sáhnout.

Automatická superpračka, myčka, kotel na teplou vodu, světla na dálková ovládání stejně jako ostatní elektrospotřebiče, nikdy jsem nevěděla, který čudlík zmáčknout, aby vše fungovalo tak jak má.

Rudolf mi to mohl vysvětlovat horem dolem, stejně jsem udělala nějakou chybu. Buď jsem zmáčkla knoflík málo, nebo příliš dlouho, no hrůza.

Další problém byl, jak trávit volný čas. A že jsem ho měla. Sice jsem si našla práci v jedné kanceláři, kde po mně nechtěli víc, než vařit kávu a chodit na pochůzky, ale když mi skončila pracovní doba, nevěděla jsem, co si mám sama počít.

Rudolf zůstával v práci až pozdě do noci. Doma mě to nebavilo, a tak jsem zprvu chodila po krámech. Jenomže to mě také brzy omrzelo.

Ne že by mi můj manžel nedal peníze na to, abych si něco koupila, ale vždycky jsem si vybrala oblečení, které se mu vůbec nelíbilo.

„Ty prostě zůstaneš nadosmrti vesničanka!“ kroutil hlavou nad mým nevkusem. „Něco takového si přece nemůžeš vzít na sebe! Zítra půjdeš a vrátíš to! Doufám, že sis nechala účtenku! O víkendu půjdeme nakupovat spolu. Něco ti vyberu.

Stejně potřebuji nové košile!“ vyčítal mi můj dokonalý manžel, který byl na rozdíl ode mě znalý dobrých mravů.

„Ale říkal jsi, že pojedeme na chalupu?!“ vzlykala jsem, protože jsem se celý týden těšila, jak zase uvidím svou rodinu, kamarády, blízké a především přírodu, na kterou jsem byla zvyklá a které ve městě bylo jen velmi málo.

„Musím dodělat nějakou práci, nemůžeme mít každý víkend volno!“ odsekl mi Rudolf. A tak jsem se přizpůsobila.

Svému muži jsem se přizpůsobila ve všem. Nejdřív jsem si sice chtěla prosadit svou, ale vždycky to skončilo velmi nepříjemnou hádkou, kdy jsem pak celé noci proplakala, zatímco můj manžel, Rudolf, zůstával i přes noc v práci.

Ráno mi pak volal, jestli jsem se uklidnila, a dal mi úkoly, co mám nakoupit a uvařit, kterou košili mu mám vyprat a vyžehlit, aby bylo vše připraveno, až přijde domů a on si konečně mohl udělat pohodlí, když kvůli mně spal na gauči v kanceláři. Svým rodičům jsem si postěžovala jen jednou, jak to u nás doma chodí.

„Opovaž se s Rudolfem rozejít!“ hrozil mi otec. „Jednou jsi jeho žena a budeš dělat, co ti poví! Já už tě doma nechci!“

„Tatínek má pravdu!“ přikláněla se k němu moje maminka. „Žena přece musí svého muže poslouchat! Co bys dělala sama! Rozvedená! Vždyť už ti je přes třicet! To se, holka, znovu nevdáš!“

Tak smýšleli mí rodiče a já jim věřila. A to byla moje největší hloupost. Jedinou radu, kterou jsem si od nich vzala k srdci byla, abych s Rudou měla co nejdřív dítě.

„Děti všechno změní! Uvidíš, že pak se k tobě bude chovat jinak! A čím víc jich budeš mít, tím lépe! Na nic nečekej!“

Když jsem svému muži poprvé řekla své přání, že s ním chci mít děti, nejdřív na mě hleděl, jako kdybych právě spadla z Venuše, a pak se velmi rozčílil.

„Děti? Nikdy!“ zněla jeho rázná odpověď. „Potřebuji mít klid na svou práci! Copak ti schází? Máš přece všechno! Byt, auto, chalupu! Na dovolenou jezdíme třikrát do roka! Koupit si můžeš, co chceš! A ty bys všechno zahodila kvůli dětem?!

To sis měla rozmyslet dřív!“ křičel na mě a já nevěděla, co mám dělat. Bylo jasné, že kdybych se s ním rozvedla, přišla bych o všechno, co jsem doposud měla. Měl to vlastně on, můj manžel, já to mohla pouze využívat.

Ale zvykla jsem si, a když si zvyknete na lepší, už se sotva spokojíte s málem. Strašně moc jsem chtěla děti, ale zároveň jsem se nechtěla připravit o to, jak na mě hledí moje bývalé kamarádky z vesnice.

Bývalé proto, že jakmile jsem si vzala Rudolfa, začaly mi závidět. To, že bydlím ve městě, že se vozím v luxusním novém voze, jak chodím oblékaná, že vesnice, která mi dříve byla domovem, je teď jen místem odpočinku, rekreace.

Zatímco ony se dál brodily ve slepičincích, já si pěstovala své růže. Zatímco ony vstávaly v pět ráno, aby nakrmily ovce a podojily krávy, já chodila do práce až na osmou a všechen volný čas měla jen sama pro sebe.

„Ty si žiješ!“ ušklíbly se, když jsem jim líčila běžným program svého dne. A mnohdy jsem si některé skutečnosti přibarvila. Jistě že jsem nechodila každý den na kosmetiku, ke kadeřnici nebo na masáže. To bych ani nechtěla. Vždyť jsem byla duší stále holka z vesnice stejně jako ony.

„My máme čas akorát, abychom se postaraly o děti!“ chovaly je na rukách a netušily, že právě děti jsem jim tak moc záviděla. Proto jsem se s nimi také přestala vídat.

Dívat se na ně, jak jsou šťastné, i když na své ratolesti často láteří, mi přinášelo jen smutek, rvalo srdce. Bylo mi mnohem lépe, když jsem je neměla na očích.

Smířila jsem se tedy s tím, že děti mít nebudu. Můj manžel si to tak přál a moje rodina si přála, abych zůstala se svým manželem. Ze začátku to bylo hodně těžké.

Ale představa, že se vyplní vize mého otce, já se rozvedu a zůstanu už nadosmrti sama, byla tak strašná, že jsem raději volila život v bezdětném manželství, které časem pozbylo svého smyslu, než návrat k rodičům na vesnici, kteří mě doma už vlastně ani nechtěli.

Kromě toho bych sama sebe vydala na pospas výsměchu vesničanů. Úplně jsem je slyšela:

„Tak je zase zpátky! Holka z vesnice si hrála na městskou paničku a nějak se jí to nevydařilo! Aby ne, vždyť jí pořád čouhala sláma z bot! Proč se vůbec rozvedli? Asi si našel jinou! Nebo nemohla mít děti, že žádné nemá?!

Co by taky dělal s jalovicí!“ Přesně to by všichni říkali, kdybych se vrátila domů. I přesto jsem to měla udělat. Dokud byl čas.

Můj manžel mě po letech přestal úplně vnímat jako svou ženu. Vlastně jsem se pro něj stala jen hospodyní, která se postará o jeho domácnost. Zajímalo ho jen, jestli jsem nakoupila, uvařila, vyprala mu košile, které si chtěl vzít na jednání k soudu.

Dokonce jsme přestali jezdit i na dovolené. Zvykla jsem si na svou samotu a časem si našla nové kamarádky. Ty z města, které také žily v bezdětných manželstvích nebo samy. Chodila jsem s nimi na nákupy, odpolední kafíčka, do divadel a kin.

Vůbec mě už nezajímalo, co dělá můj manžel. A to byla velká chyba.

Jednoho dne mi totiž oznámil, že si našel jinou ženu, která s ním čeká dítě, proto se se mnou chce rozvést. Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě dělá legraci.

„Rozvést?!“ opakovala jsem po něm hloupě. U nás na vesnici se nikdy nikdo nerozváděl! Jak mě může chtít opustit? Vyhodit? Zbavit se mě, když mi slíbil věrnost, kterou posvětil svým manželským slibem, podpisem a polibkem?!

„Ano, rozvést,“ říkal mi Rudolf s naprosto ledovým klidem.

„Ona s tebou čeká dítě?!“ snažila jsem si vše srovnat v hlavě.

„Vždyť už jsem ti řekl, proč se zase ptáš?!“ odsekl mi.

„Protože se mnou jsi nikdy dítě mít nechtěl?!“ sotva jsem popadala dech. Před očima jsem měla mžitky, šly na mě mrákoty.

„Nechtěl jsem ho mít ani s ní, ale podvedla mě!“ svěřil se mi můj muž. „Řekla, že bere antikoncepci a nebrala. Tak co mám teď dělat?! Všechny jste stejné mrchy!“ dodal a to už jsem se neudržela. Vzala jsem první věc, kterou jsem měla po ruce, a začala ho s ní mlátit.

„Ty zmetku podrazáckej! Jak jsi mi to mohl udělat?!“ křičela jsem, až jsem ztratila vědomí.

Rozvedli nás na první stání a já se vrátila ke svým rodičům na venkov. Moje největší obavy, které jsem kdy měla, se vyplnily. Dohnal mě můj vlastní strach. Stalo se přesně, čeho jsem se nejvíc bála. Noční můra se stala mou realitou.

Zavřela jsem se ve svém dětském pokoji a skoro měsíc nevycházela ven. A když jsem vyšla, zjistila jsem, že všechno je jinak. Že mě mí rodiče, kamarádky a všichni, mezi kterými jsem vyrůstala, vzali zpět. Přijali mě znovu mezi sebe jako jedna velká rodina.

Protože oni byli a vždycky budou mou rodinou. Dokonce jsem si po čase našla i nového přítele. Ač je mi už přes čtyřicet let, stále doufám, že se mi třeba ještě poštěstí a budu mít vlastní děti. Zatím vychovávám ty jeho.

Mirkova žena, moje bývalá kamarádka, totiž zemřela, a on zůstal na všechno sám. Přijala jsem je s láskou, stejně jako oni mě. Jsem konečně šťastná, i když jsem mohla být už dřív. Ale možná jsem si tím vším musela projít. Abych si vážila toho, co mám teď. Lásky. Všechno jiné je pouhé nic.

Kateřina, 41 let, Mělník

Předchozí článek
Další článek
Související články
2 minuty čtení
Začala si první, já jsem jí to vrátila, ale pak jsem se bála o život. Raději jsem se odstěhovala. Když jsem bydlela ve svém prvním pronájmu, bylo to v domě, kde se moc neřešil noční klid. A já byla ráda, protože jsem byla mladá a nevadilo mi, když se lidé baví. Své zvyky jsem si přenesla i do dalšího nájmu, kde už ale sousedé tak shovívaví nebyli. Respektive jedna sousedka. Jednoho sobotního ve
3 minuty čtení
S manželem jsme si chtěli konečně užít klidného odpočinku. Pak jsme však jednou vyrazili pryč z domova. Po návratu nás čekal bolestný šok. Jak já si žila! A jak jsem si mohla žít dál. Jenže jsem byla velký bohém a leccos jsem dostala zadarmo, takže jsem si toho nevážila. Jako třeba bydlení. Rodiče zdědili byt po tetičce a ten mi věnovali. Nemusela jsem se starat, kam složím hlavu. Všechno je
2 minuty čtení
Právě vychází nové číslo oblíbeného speciálu o bylinkách a s ním i pořádná dávka rad, tipů a nápadů, jak nejen během zimních měsíců posílit vaše zdraví a celkovou kondici. Poradíme vám, jak zázračnou moc léčivých bylinek využít ve svůj prospěch a vnést je do svého života! Pevné zdraví a dobrá nálada Sužuje vás kašel, rýma nebo jiné zdravotní potíže? Prozradíme vám jednoduché návody, jak léčivé r
3 minuty čtení
Za dávných, krásných gymnaziálních časů jsem se potají zamilovala do spolužáka Vladimíra. Pokukovali jsme po sobě, ale nic víc. Hrozně moc se mi líbil jeden spolužák, byla jsem do něj tajně zamilovaná. Jenomže jsem byla ostýchavá, nikdy v životě bych mu to neřekla, v šestnácti už vůbec ne. Nejspíš jsem po něm pokukovala, a tak po mně rovněž občas pošilhával. Bylo nám šestnáct, byli jsme ještě d
3 minuty čtení
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Esence,  která zkrotí  hrubou pleť
nejsemsama.cz
Esence, která zkrotí hrubou pleť
Jak jednoduché! Trápí vás hrubá, suchá pleť? Tohoto problému vás snadno zbaví chytrý fígl Korejek – pleťová esence. Má mocné vlastnosti O co vlastně jde? Pleťová esence se prodává zpravidla ve skleněných lahvičkách a je to vysoký koncentrát účinných rostlinných složek získaných speciálním výrobním procesem. Není to ani tonikum, ani sérum. Esence na rozdíl od nich má minimální molekulovou hmotnost,
Americký silniční trol: Monstrum z masa a kostí, nebo přízrak z legend?
epochalnisvet.cz
Americký silniční trol: Monstrum z masa a kostí, nebo přízrak z legend?
Na amerických silnicích se lze setkat s mnohými podivnými jevy, od přízraků automobilů po šílené duchy. Podivná postava, o níž přicházejí zprávy už celá desetiletí, ale nepatří ani do jedné této kategorie. Road Troll, tedy v překladu něco jako „silniční troll“, má být vysoký zarostlý muž s dřevěnou nohou, který se náhle objevuje ve světle reflektorů
Hvězdný kmet před výbuchem neputuje vesmírem sám
21stoleti.cz
Hvězdný kmet před výbuchem neputuje vesmírem sám
Astronomové možná konečně rozluštili jednu z nejdéle trvajících záhad noční oblohy. Červený superobr Betelgeuse v souhvězdí Orionu má podle nových pozorování hvězdný doprovod, který se až dosud ztráce
Kouzelný plamínek vyvedl babičku z vánice
skutecnepribehy.cz
Kouzelný plamínek vyvedl babičku z vánice
Ta cesta, kterou dobře znala, se najednou proměnila ve sněhový labyrint. Petrolejová lampa jen zázrakem nezhasla, a vedla ji dál. Ta stará petrolejová lampa stojí dodnes na polici v chodbě našeho bytu. Už dávno není funkční, kdysi mi ji darovala babička. A vyprávěla mi k ní i zajímavý příběh. Odehrál se, když byla ještě malá a chodila v naší vesnici do
Hidden Gem: Das Ronacher v městečku Bad Kleinkirchheim
iluxus.cz
Hidden Gem: Das Ronacher v městečku Bad Kleinkirchheim
Bad Kleinkirchheim, známý především jako město termálních lázní, ukazuje svou druhou tvář hned, jakmile se vydáte vzhůru na svahy. Lyžařský areál tu objímá údolí ze dvou stran a vytváří přirozený půlk
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Vyrobte si domácí sushi
tisicereceptu.cz
Vyrobte si domácí sushi
Rolujte sushi jako mistři asijské kuchyně! Suroviny hrnek sushi rýže (200–250 g) 60 g rýžového octa (na 250 g rýže) 40 g krupicového cukru 10 g soli řasy Nori filet z lososa salátová okurk
Scény Amal Clooney kvůli hospodyni!
nasehvezdy.cz
Scény Amal Clooney kvůli hospodyni!
Manželství jako z reklamy na štěstí? I tady jsou zřejmě mráčky. Hollywoodská hvězda George Clooney (64) se se svou manželkou, právničkou Amal Clooney (47), a dvojčaty Elou a Alexandrem (8) usídlil ve
Bad Kleinkirchheim: alpské lázně, hory a tradice Korutan
epochanacestach.cz
Bad Kleinkirchheim: alpské lázně, hory a tradice Korutan
Bad Kleinkirchheim je malebné horské městečko ležící v rakouských Korutanech, v nadmořské výšce okolo 1 100 metrů, mezi pohořím Nockberge a jezerem Millstätter See. Spojuje v sobě tři silné identity: vyhlášené termální lázně, atraktivní horské středisko a místo s dlouhou alpskou tradicí. Právě tato kombinace z něj činí jednu z nejzajímavějších celoročních destinací v jižním
Denně po něm jezdíme. Jak se vlastně zrodil asfalt?
epochaplus.cz
Denně po něm jezdíme. Jak se vlastně zrodil asfalt?
Asfalt bereme jako samozřejmost. Brázdí ho kola aut, koloběžek i kočárků a spojuje města, vesnice i kontinenty. Jenom málokdo se ale zamýšlí nad tím, odkud se vlastně vzal a jaká je jeho cesta od přírodního jevu až po dokonale namíchaný materiál moderních silnic. Příběh asfaltu je překvapivě starý, dobrodružný a plný technických objevů. Historie asfaltu
John Titor: Je to vtipálek, prorok nebo vážně žil v budoucnosti?
enigmaplus.cz
John Titor: Je to vtipálek, prorok nebo vážně žil v budoucnosti?
John Titor na internetových fórech píše, že pochází z budoucnosti, díky čemuž může lidem sdělovat věci budoucí. [gallery ids="164241,164240,164239"] John Titor se nejvíce proslaví předpověďmi b
Obležený Leningrad zachránily i tisíce koček
historyplus.cz
Obležený Leningrad zachránily i tisíce koček
„Držte se zpátky!“ varuje na kost vyhublý milicionář a rukou se snaží odehnat skupinu žen, srocujících se na ulici kolem vyděšené kočky. Těch už ve městě moc není. V pohublých tvářích kolemjdoucích je vidět, že nebýt ozbrojence, na zvíře se okamžitě vrhnou a snědí ho. Co na tom, že jsou kočky jedinými lovci krys, které