To podivné koťátko jsem našla nedaleko vyhlídky. I veterinář byl překvapený, v životě prý takovou kočku neviděl. Ujala jsem se jí a dala jí domov. Jednoho dne ale zmizela.

Patřili jsme tehdy mezi první obyvatele nového sídliště v Ústí nad Labem, které stojí pod Erbenovou vyhlídkou. Bylo to tehdy nejvýše situované místo města, nad námi se nacházela pouze vesnice Kočkov, známá svou meteorologickou stanicí.

Z okna pokoje jsem viděla na Milešovku a hluboko pode mnou se točilo Labe. Na Erbenovu vyhlídku jsem chodila ráda. Místo to bylo romantické. Co mě ale na něm fascinovalo nejvíce, to byly kočky. Rády se na vyhlídce scházely, jako by je to místo přitahovalo.

Pozorovala jsem je a říkala si, že Kočkov jistě nedostal své jméno náhodou. V místech dnešní vyhlídky se určitě scházely čarodějnice spolu se svými čtyřnohými kamarádkami, napadlo mě.

Kotě v křoví

Někdy jsem měla pocit, že kočky, které na vyhlídku chodily, byly jako z jiného světa. Zdály se mi větší a byly zvláštně zbarvené. Říkala jsem si, že musí být s něčím zkřížené. A jak se později ukázalo, nebylo to divné jen mně.

Jednou jsem se vracela domů pozdě v noci a u lesa pod vyhlídkou jsem zaslechla zoufalé mňoukání. Pod křovím se krčilo promrzlé kotě. Nemohla jsem ho tam nechat, byl už pozdní podzim, venku byla pořádná zima.

Odnesla jsem si kotě domů a druhý den vyrazila k veterináři. Ten si zvíře se zájmem prohlížel, vrtěl hlavou a opakoval, že takovou kočku nikdy neviděl. Přivolal kolegu a dlouho nad kotětem mudrovali. Nakonec mi je vrátili se slovy: „Jsme zvědaví, co vám z něj vyroste, jen se podívejte na ty obrovské tlapky!“

Už nepřišla

Že by to nebylo obyčejné kotě? Se zvířetem jsem se raději rozběhla do ústecké zoologické zahrady, která nebyla od místa nálezu daleko. Žádné zvíře však nepostrádali, a mou „kočku“ si také se zájmem prohlíželi.

Kočka rostla a rostla, byla nesmírně chytrá a učenlivá. Byla také šíleně žárlivá a chtěla mě mít jen pro sebe. Běda každé návštěvě, která ke mně přišla. Brzy se stala postrachem celého okolí.

Občas totiž vyrazila do světa a hrdě si to vykračovala po sídlišti. To se jí stalo osudným. Někomu se možná znelíbila, kdoví… Zkrátka se jednoho dne nevrátila domů. Velmi jsem svého miláčka oplakala.

Dodnes, když se procházím po Erbenově vyhlídce, se rozhlížím, jestli nějakou podobnou kočku neuvidím. Jsem přesvědčena, že jich tam musí být víc. Možná to je nějaká nová rasa koček, která zatím není známá.

Hedvika (63), Ústí nad Labem