Před pár lety jsme byli s manželem od sebe a já si užívala. Jsem ráda, že jsme zase spolu, ale všechno jsem zpátky nevrátila.

Mému manželovi se asi před pěti lety „přihodilo“, co se tak mužům okolo padesátky většinou přihodí. Najednou začal mít potřebu líp vypadat, nechal si obarvit šedivé vlasy, bez předchozí konzultace se mnou koupil „bourák, po kterém vždycky toužil“ a tak dále.

Všechno jsem to pozorovala s lehkými obavami, ale na druhou stranu s velkým pochopením. Dávno už vím, že pokud začne muži „ujíždět vlak“, samozřejmě mu nezbývá, než se ho pokusit dohonit.

Byla jsem něčeho podobného svědkem už tolikrát, že mě to ani nepřekvapilo, ani nerozhodilo.

Milenku bych přešla

Byli jsme v té době spolu víc než dvacet pět let a já byla připravená trpělivě počkat, až manžela ta „dočasná demence“ přejde. Když se zeptal, jak vypadá, nebyla jsem vtipná ani sarkastická a konstatovala:

„Vypadáš skvěle, tipla bych ti stěží pětačtyřicet.“ Chválila jsem mu i moderní oblečení, co si pokoušel koupit, a jen jsem očekávala, kdy si k tomu všemu pořídí i milenku.

Bohužel se tak opravdu stalo a mě bylo jednoho krásného dne prostě jasné, že s někým „chodí“. Sama pro sebe jsem se rozhodla, že z toho nebudu dělat velkou vědu.

Nebudu s ním o tom nikdy mluvit, jako by to nebylo a promluvíme si o tom daleko později, až jeho milenecký vztah způsobený panikou ze stárnutí skončí. A sama jsem se začala na internetu, spíš z legrace, poohlížet, jestli bych si taky s někým nezašla na rande.

Říkala jsem si, že když mě budou lidi zasvěcení do manželova románku litovat, nevadí. Horší by ale pro mě bylo, kdybych se začala litovat sama.

Choval se trapně

A tak zatímco můj muž vozil ve „svém novém bouráku“ mladou krasavici z kanceláře, já si dopisovala s několika sympatickými chlapíky, se kterými jsem si domluvila rande. Plácala jsem sama sebe po ramenou, jak bezvadně trapnou situaci zvládám.

Byla jsem na sebe vysloveně pyšná. Ovšem až do chvíle, kdy se Radek zbláznil definitivně. Do své mladé milenky se šíleně zamiloval, a i když ještě ani nepožádal o rozvod, už si maloval nové manželství. Prostě chtěl začít ještě jednou.

Všude vykládal, jak mi nechce ublížit, ale musí. A protože trpělivost je jedna věc a hloupost druhá… když mi kamarádka přinesla zprávy o chystajícím se rozvodu a svatbě, sbalila jsem manželovi kufr a postavila ho před dveře.

Nechala jsem ho jít

Když i přesto zkusil odemknout, řekla jsem jediné: „Dělej, jak myslíš.“ Sklopil hlavu, vzal kufr a šel. Dodala jsem ještě, co jsem musela: „Jsi idiot, že děláš stejnou chybu jako všichni. Budeš trpět a mě to bude jedno!“ A pak jsem s ním dlouho nemluvila.

Držela jsem sice stále hlavu vzhůru, ale všechny předávky papírů nebo věcí jsem řešila raději přes prostředníka. Nechtěla jsem si zbytečně jitřit rány. Smutek jsem si zakázala, mým heslem se stalo: „Život jde dál“, a randila jsem jako zamlada.

Většina mužů, co přišli na schůzku, byli spíš případ pro psychiatra, než adepti na seznámení, ale byla to vlastně legrace.

Milenec i kamarád

Až jednou se mezi nimi vyloupl fajn chlap, co byl taky krátce rozešlý se ženou a hledal jen trochu povyražení. Padli jsme si do oka a často spolu někam vyráželi.

Buď do přírody, nebo na výstavu, do divadla… A den, kdy jsme se setkali, pak končil u něj nebo u mě. I intimní chvilky jsme si po překonání počátečního ostychu dost užívali.

Na rozdíl od mého bláznivého „ještě manžela“ jsem se ale nijak nechlubila, nevystavovala společné „sexy“ fotky, nejezdila po městě v rychlém autě a nafoukaně nekynula na všechny strany.

Prostě a jednoduše o tom, že mám ve svém životě muže, věděli jen ti nejbližší kamarádi. Samozřejmě hlavně proto, že jsme se chtěli jednou dvakrát týdně potkat, ne spolu žít. O tom, že ani jeden z nás nemá chuť na vážný vztah, jsme si řekli hned první den.

Milenka ho odkopla

A pak, ostatně poměrně klasicky, mému manželovi zhublo konto a mladá přítelkyně ho poslala k vodě. A Radek pak za mnou chodil, omlouval se, nosil kytky a říkal: „Já vím, udělal jsem hroznou chybu, ale jestli mi odpustíš, nechci se rozvádět.

Prosím tě, promiň.“ A tak dlouho se kál, až jsem ho nakonec vzala zpátky. Náš vztah je teď daleko lepší než byl, je v něm víc respektu, víc plánujeme dohromady a musím říct, že jsem teď hodně šťastná.

Z velké části i proto, že stále ještě mám i pozorného milence. Nikdo o něm nevěděl, takže jsem se rozhodla, že si ho „nechám“. Myslím, že kvůli manželovi špatné svědomí mít nemusím a milenec je se situací srozuměn a spokojen.

Ludmila 54, Brno