Tuhle ženu jsem potkala v divokých devadesátkách, když se všechno měnilo a lidé ztráceli hlavu z vidiny velkého bohatství.

Jmenovala se Renata. Byla o patnáct let mladší než já, tehdy jí mohlo být kolem pětatřiceti, a vypadala jako ženská z reklamního katalogu. Dlouhé blond vlasy až do pasu, vysoké podpatky i při cestě pro rohlíky a make-up dokonalý od rána do večera.

Tvrdila, že pracuje jako konzultantka pro zahraniční firmy. Jenže později jsme pochopili, že její skutečný talent spočíval v něčem úplně jiném. Uměla lidem namluvit prakticky cokoliv a oni jí ještě sami nosili peníze.

Začalo to počítači

Psal se rok 1993 a já bydlela v Dejvicích ve starém činžáku u parku. Byl to ještě ten typ domu, kde si sousedi půjčovali cukr a věděli o sobě skoro všechno. Renata se nastěhovala do bytu naproti mně.

Sama, bez rodiny, bez dětí, ale s kufry drahého oblečení a novým autem. Brzy začala pořádat večírky a „obchodní prezentace“. Pozvala nás jednou k sobě na víno a malé občerstvení. „Lidi, přišla nová doba,“ usmívala se a nalévala nám becherovku.

„Kdo se bude bát riskovat, ten zůstane chudý.“ Seděli jsme v jejím obýváku na drahé kožené sedačce a zírali na obrovskou televizi, kterou tehdy neměl skoro nikdo. Renata vytáhla složku s razítky a začala vyprávět o firmě, která dováží počítače z Německa.

„Potřebují rychle investory,“ vysvětlovala. „Kdo vloží padesát tisíc, dostane nový počítač a za půl roku své peníze zpátky i se ziskem. Já za to ručím vlastním bytem.“ Ukazovala nám smlouvy, fotografie kamionů a údajný kontrakt se Siemensem. Nikdo z nás neuměl německy a nikdo netušil, že většina papírů byla falešná.

Peníze jí vnucovali

První se chytil pan Kubíček z druhého patra. Důchodce, který nedávno prodal chatu po rodičích. „Aspoň ty peníze neprožeru,“ smál se a dal Renatě osmdesát tisíc. Za měsíc mu opravdu vrátila část peněz jako „první výnos“.

Kubíček byl nadšený a chodil po domě jako reklama na úspěch. „Ta holka je zlatá! V bance bych z toho měl pár drobných.“ A tak jí lidé začali nosit další a další peníze. Paní Veselá prodala šperky, mladí manželé z přízemí si vzali půjčku.

Renata vždy seděla dokonale upravená, usmívala se a všechny uklidňovala. Jen mně na tom něco nesedělo. „A co když ten obchod nevyjde?“ zeptala jsem se jí jednou. Podívala se na mě až lítostivě. „Paní Růženko, vy jste ještě ze staré školy. Dnes se bez rizika vydělat nedá.“

Zmizela po anglicku

Pak jednoho dne zmizela. Byt byl prázdný a na dveřích visel jen lístek: „Musela jsem odjet pracovně do Vídně. Vše vrátím do Vánoc.“ Samozřejmě nevrátila nic. Pan Kubíček skončil po infarktu v nemocnici. Paní Veselá seděla u mě v kuchyni a brečela:

„To byly peníze pro dceru na svatbu…“ Lidé podali trestní oznámení, ale policie tehdy podobné případy teprve začínala řešit. Devadesátá léta byla divoká a podvodníci měli pré.

Rozjela nový kšeft

Myslela jsem, že už ji nikdy neuvidím. Jenže asi po půl roce jsem ji zahlédla v kavárně na Václavském náměstí. Seděla tam se dvěma staršími pány v oblecích, smála se a na stole měla nové vizitky.

Tentokrát se jmenovala Renata Kellerová a vydávala se za investiční poradkyni. „Po sjednocení Německa je nejlepší čas investovat do akcií,“ slyšela jsem ji říkat. „Za rok budete mít trojnásobek.“

Jeden z mužů jí přímo přede mnou podal tlustou obálku. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ta ženská se  vůbec nebála.

Lhát jí nedělalo problémy

Později jsem se dozvěděla, že střídala Prahu, Brno i Ostravu, měnila jména a neustále vymýšlela nové historky. Jednou byla vdova po diplomatovi, podruhé dědička milionového konta v zahraničí. Lidem slibovala pohádkové zisky a oni jí to pořád věřili.

„Stačí dvě stě tisíc na vyřízení dědictví a za pár měsíců máte čtyřnásobek,“ tvrdila prý úplně vážně. Nechápu, kolik lidí jí na to skočilo. Vždycky po sobě nechala jenom prázdný pronajatý byt a falešné dokumenty.

Zdokonalovala se

Největší podvod ale přišel v roce 1997. Pod falešným jménem si pronajala vilu za Prahou a rozjela údajný developerský projekt luxusních bytů. Měla makety domů, sekretářku i profesionální prezentace. Lidé tam nosili peníze doslova v kufrech.

„Tohle bude investice století,“ přesvědčovala klienty s tím svým pověstným úsměvem. Jednou večer přijela dodávka. Renata do ní naložila hotovost a zmizela.Tentokrát připravila lidi skoro o čtyři miliony. Nakonec ji chytili na Slovensku. Dostala šest let.

Když jsem o tom četla v novinách, úplně mi zatrnulo. Dodnes si pamatuji její úsměv, sebejistý hlas i to, jak snadno dokázala lidi přesvědčit, že právě ona jim splní sny o lepším životě. A možná právě to bylo na celé věci úplně nejděsivější. Neokrádala násilím. Lidé jí ty peníze dávali skoro s vděčností!

Růžena D. (73), Praha