Byla to milá, krotká ovečka. Pobíhala po zahradě babičky a spokojeně se pásla. Lezla jsem na ni a vozila se. Netušila jsem, jak moc mi to pomůže.

K babičce na vesnici jsme jezdili se sestrou a rodiči často. Sestra byla o čtyři roky starší, než já. Nejvíce jsme se těšily na zvířátka, která babička měla.

Ovšem byl tam i jeden velký postrach – kohout, který měl na nás spadeno. Dokázal nás honit kolem domu dlouho, dokud jsem já neupadla. V takovou chvíli mi skočil na záda a kloval mě.

Naštěstí byla vždycky poblíž moje statečná sestra, která si s tím agresivním kurem poradila. Jednou to viděla babička, kohouta chytla a usekla mu na špalku hlavu. Měli jsme ho k obědu.

Za několik týdnů měla babička kohouta jiného. Ten si nás nevšímal. Ovšem koho jsem z babiččina zvěřince milovala nejvíce, byla ovečka Bella. Záviděla jsem sestře, že na ní jezdila. Já byla ještě malá.

Konečně já!

Byly mi čtyři roky, když jsem si přála k narozeninám jedno – jezdit na Belle jako sestra. Táta nás káral, že týráme nebohé zvíře, ale babičce to nevadilo. Vždyť jsme byly malé a hubené, jediný problém byl, že by se nám mohlo něco stát. Bella ale byla klidná.

Pamatuju si, jak jsem se na ovci vydrápala a pak na ní hrdě seděla. Držela jsem se jejího kožíšku. Sestra mi zlomyslně ukázala, jak po ovci lezou klíšťata, když se vlna odhrne stranou. Mně to ale navadilo. Jezdila jsem na zvířeti hodně.

Sestru jsem pouštěla nerada, a tak jsme se začaly často hádat. Otec to nakonec vyřešil tak, že domluvil sestře jízdy na koníkovi, kterého měl soused. Ona byla spokojená, a já měla Bellu jen pro sebe.

Nebyla jsem zdravé dítě, maminka se mnou hodně chodila po doktorech, největší potíže jsem měla s páteří.

Ideální terapie

Musela jsem chodit na různá cvičení a plavat, což mě nebavilo. Po prázdninách u babičky, kdy jsem se poprvé svezla na Belle, se stal zázrak. Moje problémy se zlepšily.

Maminka to poslouchala u lékaře v ordinaci jako rajskou hudbu a ptala se, jak se to mohlo stát, že se moje páteř narovnala a zpevnila? „Kdoví…,“ řekl nejistě lékař. A pak se mě zeptal, co jsem dělala o prázdninách.

Když jsem mu vyprávěla o Belle, na níž jsem cválala zahradou, pokýval lékař hlavou. „To je ten důvod!“ řekl a dodal, že na páteř je skvělá jízda na koni, nebo také třeba na ovci. „Ideální terapie,“ usmál se.

Tak jsem jezdila na ovečce další dva roky, než mi to vzhledem k mé váze rodiče zatrhli. I pak jsem si s Bellou ráda hrála a dodnes na ni s láskou vzpomínám. Na tu její klidnou energii a pokoru, s jakou mě nosila na svých zádech.

Jarmila (68), Brno