Jiřinku jsem měla z vnoučat nejraději. Často za mnou chodila a povídaly jsme si, občas mi nakoupila a poklidila. Pak se mi ale ztratil zlatý řetízek…

Po smrti manžela jsem žila léta sama. Děti za mnou jezdily poskrovnu. Po jedné nemoci, kterou jsem prodělala, nátlak dětí, abych šla do domu s pečovatelskou službou, zesílil.

V tu chvíli zasáhla moje vnučka Jiřina. Řekla, že za mnou bude jezdit po škole a občas o víkendech, a pomáhat mi. Byla jsem jí vděčná.

Vše fungovalo ideálně, moji radost kazili jen lidé z vesnice. Za každým dobrým počinem Jiřinky viděli zištnost. Určitě se prý těší, až jí odkážu svůj domek a už si dělá plány, jak jej zpeněží.

Kam zmizel řetízek?

Jednou se mi udělalo po odjezdu vnučky špatně od žaludku a sousedky v tom hned viděly otravu. Statečně jsem vnučku hájila – až se stalo něco, co mě šokovalo. Z mé šperkovnice se ztratil zlatý řetízek s matčiným obrázkem…

Nemohla jsem spát a celou noc přemýšlela, kdo by mi tu památku mohl vzít. Jediný, kdo se pohyboval po celém domě, byla Jiřka. Ráno jsem zvedla telefon a zavolala její matce – mé dceři. Nemohla tomu uvěřit. Řekla, že to musí být nedorozumění.

Volala jsem dalším svým dětem, a ty se shodly na tom, že Jiřina měla vždycky lumpárnu v očích a dalo se to očekávat. Tak jsem zavolala přímo jí, aby mi řetízek vrátila. Dělala překvapenou.

Rodinná válka

Nasládlým hlasem mi stále dokola opakovala, ať se dobře podívám, že v mém domě určitě řetízek být musí. To bylo ale vyloučené. A tak jsem se neudržela a začala na ni křičet.

Když začala plakat, její matka jí vytrhla sluchátko z ruky a vynadala mi, že jsem stará, sklerotická a řetízek jsem zašantročila. A že Jiřka už mi nebude jezdit pomáhat. Za celý život jsem nezažila takovou rodinnou válku.

Měla jsem zlost, že jsem raději nemlčela. Musela jsem se zase starat sama o sebe jako dřív. Jiřina, její matka a zeť se mnou od té chvíle nemluvili, zato syn a celá jeho rodina se nechali slyšet, jaká je Jiřina hyena. A vždycky byla! Nit na ní nezůstala suchá.

Všechno dávno nasvědčovalo tomu, že z ní vyroste prolhaná a zlodějská holka… Bylo mi těžko, když jsem to poslouchala. Na moje narozeniny přijela ta část rodiny, která se mnou mluvila. A zase se probírala zlodějská kauza – nechtěla jsem to poslouchat.

Když jedna z mých pravnuček chtěla napít, vstala jsem, že jí dojdu pro hrníček. Chtěla jsem jí dát můj oblíbený, který mám ve vitríně v ložnici. Byl tak krásný, že jsem ho tam měla vystavený.

Snacha se chopila přineseného hrnku, aby dítěti nalila, a tu – s nevěřícným výrazem zalovila a  z hrnku vytáhla ten zlatý řetízek.

Čistá pravda

Nastalo hrobové ticho, které rozčísl jízlivým hlasem můj syn: „Pro dobrotu, na žebrotu!“ Marně jsem přemýšlela, jak se mi mohlo stát, že jsem jej přesunula ze šperkovnice do hrnku.

Ještě ten den jsem se Jiřce omluvila a chtěla na ni přepsat svůj dům, ona mi to ale zakázala. Vím, že čas nevrátím, ale do smrti mi bude líto, že jsem byla tak nespravedlivá k člověku, který byl ochotný mi nezištně pomáhat.

Anna (85), Olomouc