Když bilancuji na prahu šedesátky svůj dosavadní život, není na seznamu pozitiv sepsáno mnoho. Nejsem dítě štěstěny a příznivý osud mi taky nebyl nakloněn.
Kdybych se měla rozepsat o neštěstích, ztrátách a prohrách, které mě životem provázely, daly by na knihu. Aspoň poslední kapitola by jako jediná byla zalitá sluncem a nakonec by příběh končil malým happyendem.
Vnučky mám v péči
Hlavními postavami závěrečné kapitoly mé pomyslné knihy jsou mé tři vnučky. Ony o mě tvrdí, že já jsem jejich milovaná babička a spasitelka, ale přesněji řečeno, to ony jsou pro mě smysl života. Díky nim a pro ně ještě žiju.
Vzali jsme si je do péče přesně před deseti lety. Moje dcera s manželem měli autonehodu, když se vraceli z hor, zatímco jsme na víkend holky hlídali. Evičce bylo deset, Lucince osm a nejmladší Terezka oslavila čtvrté narozeniny.
Tragická nehoda jim vzala oba rodiče a v minutě z nich udělala sirotky. My jsme s Petrem přišli znenadání o jedinou dceru. Těžko lze popisovat náš zármutek. Nemůže se stát nic horšího, než že přežijete vlastní dítě. A když jste u toho, jak trpí děti, kteří přijdou o rodiče…
Musím být silná
Holky zůstaly u nás, přirozeně. Snažili jsme se jim to kruté dětství všemožně vylepšit a podporovali jsme se všichni navzájem. Po pěti letech od nehody měl můj Petr, sportovec tělem i duchem, infarkt. Po volejbale, na který chodil pravidelně každý týden.
Z toho posledního už se nikdy nevrátil. Měla jsem chuť skoncovat se životem taky. Co všechno mě ještě čeká? Čím ještě si budu muset projít? S vnučkami nás to další neštěstí ještě víc semklo. Věděla jsem, že musím zůstat silná hlavně kvůli nim. Budou mě ještě potřebovat.
Jsme šťastné
Teď po deseti letech od smrti dcery a pět od smrti manžela si pomalu zvykám, že svůj osud nezvrátím. Holky mi vynahrazují roky péče a jsem přešťastná, že je mám. Dělají mi jen radost.
Evička studuje vysokou, Lucka bude maturovat a Terezka se dostala na gymnázium. Doufám, že s nimi budu ještě pár let sdílet jejich úspěchy.
Emílie J. (60), Karviná