Bojím se o zdraví našeho vnuka Patrika. Ve velkém pije různé energetické nápoje, a také zobe podivné preparáty na posílení svalů a energie. Vnukovi je dvacet, vždycky to byl zdravý a sportovně založený kluk. Po svém otci podědil příznivou fyzickou dispozici, z tělocviku měl vždy jedničku, k tomu hrál fotbal. Co mi ale dělá poslední dobou starosti, je jeho nadměrná konzumace různých potravinovýc

Kamila byla vždycky moc fajn holka, ale nějak nebyla schopna zjistit, co by ji v životě bavilo. U ničeho dlouho nevydržela a my s manželem už začali zoufat. Naše mladší dcera Kamila nám dala zabrat. Ne že by byla problémová nebo líná. Právě naopak. Byla chytrá, milá, a když ji něco zaujalo, dokázala se pro to nadchnout. Potíž byla v tom, že jí nadšení nikdy dlouho nevydrželo. Po maturitě nastou

Jsou momenty, na které člověk nikdy nezapomene. A tohle je jeden z nich. Přitom je to už tolik let, ale já to mám stále v živé paměti. Bála jsem se jako nikdy! Moje tělo už mi občas připomíná, že mi není třicet. Bolí mě záda, kolena se ozývají při změně počasí a brýle hledám častěji, než bych chtěla přiznat. Některé vzpomínky jsou ale pořád tak živé, jako by se odehrály minulý týden. Jedna se m

Myslela jsem si, že má dcera všechno, co si kdy přála. Krásnou rodinu, pěkné bydlení, drahé věci i dovolené. Pak se ukázalo, jak se věci mají. Vypadalo to naprosto idylicky, Její děti nosí drahé značkové oblečení a s manželem jezdí dvakrát ročně na exotickou dovolenou. Dlouho jsem jim jejich úspěch přála a byla pyšná na to, jak skvěle si moje dcera v životě vede. Nikdy by mě nenapadlo přemýšlet

Myslela jsem si, že sociální sítě jsou jen nevinná zábava. Pak ale moje snacha začala zveřejňovat každý okamžik našeho rodinného života. Snacha je milá, pohledná žena, která pracuje v marketingu. Postupem času jsem ale zjistila, že naše rodinné vztahy neřídí láska ani vzájemná úcta, ale displej mobilního telefonu a touha po lajcích na sociálních sítích. Pro Simonu totiž jako kdyby skutečný svět

Mám jednoho bratra. Vždycky jsem si myslela, že ať se v životě stane cokoli, budeme tu jeden pro druhého. Když jsme byli malí, spali jsme ve stejném pokoji, hádali se kvůli úplným hloupostem a za pár minut už zase seděli vedle sebe, jako by se nic nestalo. On byl o něco starší a já k němu vzhlížela. Uměl všechno, co jsem tehdy považovala za důležité. Jezdil na kole bez držení, spravil rozbitou

Vždy jsem si myslela, že rodinu drží pohromadě hlavně láska. Dnes už vím, že je to také pravda, bez které život nemá žádný smysl. Bohužel i v rodinách se stává, že před sebou lidé něco tají, třeba i dlouhé roky. Ne vždycky ze zlého úmyslu. Někdy prostě jenom proto, že se bojí, co by pravda způsobila. Byl to náš všeuměl Když jsem byla mladá, žila jsem s manželem Karlem a našimi dvěma dětmi

Celý život jsem byla přesvědčená, že mé jediné dítě podědí jednou všechno, co mám. Pak se ale stalo něco, co můj názor změnilo. Už mi táhlo na pětasedmdesát, když jsem si začala říkat, že to se mnou jde rychle z kopce. Udržovala jsem se do té doby v dobré kondici, protože jsem žila celý život na vesnici v domku se zahrádkou a snažila se být stále fyzicky aktivní. Měla jsem velkou zahradu, malý

Vnuci mi říkají, že bych měla napsat, co se stalo za války. Ne proto, že to bylo tak jedinečné nebo zajímavé, ale proto, aby se na to nezapomnělo. Před válkou jsme bydleli v malém domku. Tatínek František pracoval jako strojník v továrně, maminka Marie šila a starala se o nás tři děti, mě, staršího bratra Honzu a mladší sestřičku Věrušku. Měli jsme zahrádku, slepice a psa. Vzpomínám si na neděl

Když se mě někdo zeptá, jaký mám vztah se svou jedinou dcerou, diplomaticky odpovídám, že hezký. Ale to není až tak pravda. Mnozí si představují, že dcera je pro mámu ta nejbližší přítelkyně, se kterou pije kávu a probírá život. Jenže v případě mém a mé dcery je to trochu nebo spíš hodně jiné. Obě dvě jsme stejné Simoně je pětatřicet. Je to úspěšná, moderní žena, manažerka, která má všech