Celý život jsem byla přesvědčená, že mé jediné dítě podědí jednou všechno, co mám. Pak se ale stalo něco, co můj názor změnilo. Už mi táhlo na pětasedmdesát, když jsem si začala říkat, že to se mnou jde rychle z kopce. Udržovala jsem se do té doby v dobré kondici, protože jsem žila celý život na vesnici v domku se zahrádkou a snažila se být stále fyzicky aktivní. Měla jsem velkou zahradu, malý

Vnuci mi říkají, že bych měla napsat, co se stalo za války. Ne proto, že to bylo tak jedinečné nebo zajímavé, ale proto, aby se na to nezapomnělo. Před válkou jsme bydleli v malém domku. Tatínek František pracoval jako strojník v továrně, maminka Marie šila a starala se o nás tři děti, mě, staršího bratra Honzu a mladší sestřičku Věrušku. Měli jsme zahrádku, slepice a psa. Vzpomínám si na neděl

Když se mě někdo zeptá, jaký mám vztah se svou jedinou dcerou, diplomaticky odpovídám, že hezký. Ale to není až tak pravda. Mnozí si představují, že dcera je pro mámu ta nejbližší přítelkyně, se kterou pije kávu a probírá život. Jenže v případě mém a mé dcery je to trochu nebo spíš hodně jiné. Obě dvě jsme stejné Simoně je pětatřicet. Je to úspěšná, moderní žena, manažerka, která má všech

Mámě a tátovi to společně klapalo. Byli jsme krásná rodina. Ani ve snu by mě nenapadlo, že táta není můj vlastní. Až jednou mi přišel záhadný dopis. Obdivovala jsem své rodiče, jak jim to spolu krásně fungovalo. V mých očích to byl dokonalý pár. Nikdy mě nenapadlo, že je něco špatně. Byla jsem celá po mamince, povahou i podobou. Už jsem byla zvyklá na řeči okolí k mému otci, které zněly asi

Tehdy jsme netušili, jaké nebezpečí se může na internetu skrývat. Naše Anička byla také příliš důvěřivá. Naletěla podlému spolužákovi. Na základní škole měla vnučka vyznamenání, a tak nebylo překvapující, když se dostala na gymnázium. Co se týče kluků, měla ale Anička problémy. Celé hodiny trávila u počítače. Byla vlk samotář, takový duch třídy, a ti přitahují šikanu… Jednoho večera jsem začala

Některé věci člověk udělá proto, že je přesvědčený, že jiné řešení neexistuje. Dnes vím, že jsem měla volit jinak. Bylo mi dvaadvacet, když jsem se rozhodla, že svého syna nechám vychovat někým jiným. Nebyla jsem připravená být matkou. Jeho otec utekl ještě dřív, než se malý narodil, a já neměla peníze, práci ani vlastní bydlení. Rodiče mi tehdy řekli, že dítě nemůžu vychovávat sama. Tvrdili, ž

Rok od roku to bylo horší. Rádi jsme si brali vnoučata na prázdniny, ale to jejich mlčení a koukání do mobilu nás s mužem dohánělo k šílenství. Máme dvě dcery a díky nim čtyři vnoučata, které nadevše milujeme. Pepíkovi je dvanáct, Tondovi deset, Rozárce osm a nejmladšímu Jáchymovi sedm. Vždy jsme rádi, když k nám přijedou všichni najednou, protože si říkáme, že se více vyblbnou a hlavně si k so

Když se Amálka narodila, viděla jsem se v ní. Byla celá já, když jsem byla malá. Trápilo mě ale, že bydlí daleko, že si ke mně nevytvoří blízký vztah. Dlouho jsem si vnučku neužila. Syn s rodinou bydleli příliš daleko, přijížděli za mnou tak třikrát do roka. Zoufala jsem si, protože čas běžel a mně bylo jasné, že si Amálka ke mně nevytvoří vztah jako k milované babičce. Proto jsem se nabízela s

Nedělní obědy u nás mají obvykle pevný řád. Sejdeme se celá rodina a máme hovězí vývar, omáčku s knedlíkem. K tomu posloucháme chytré řeči mého milého zeťáka Igora. Igor pracuje v mezinárodní firmě a má neochvějný pocit, že se celý svět, včetně přírody, dá řídit přes tabulky a mobilní aplikace. „Maminko, ta vaše zahrada je čistá ekonomická ztráta,“ spustil a namáčel knedlík do omáčky. „Vezměte

Kdysi jsem se nepohodla se synem a přestali jsme se vídat. Že mám vnuka, jsem věděla, ale znala jsem ho jenom z fotek, ale osobně jsem ho neznala. Je to už dávno, co jsem svého syna naposled objala. Žije v Anglii, založil si tam rodinu a domů nejezdí. Občas jsme si psali a někdy i telefonovali, ale mezi námi kdysi vyrostla zeď, kterou nedokázal překonat ani čas. A já moc dobře věděla, proč to t