Celý život jsem pro něj dýchala. Vychovala jsem ho sama, obětovala mu mládí i vlastní štěstí. Pak ale do jeho života vstoupila jiná žena a z mého syna se stal téměř cizí člověk. Honza přišel na svět jednoho parného červnového večera. Byla jsem mladá, vyděšená a šíleně šťastná. A sama na všechno. Celých devět měsíců jsem ho nosila pod srdcem a slibovala mu, že ho budu vždycky chránit. Že tu vždy

Naše rodina byla harmonická. Rodiče spolu žili šťastně, rozdělila je až smrt. Tehdy se i mně změnil život. Zjistila jsem, že nejsem tatínkova... Na pohřbu otce byli všichni jeho známí. Mé oko zbystřilo, když jsem si všimla neznámého muže, který mě neustále pozoroval. Někoho mi připomínal. Ptala jsem se marně svých a otcových známých, kdo to je, nikdo mi nedokázal odpovědět. Rázně jsem k němu vy

Nezůstalo mi skoro nic, jen oči pro pláč. Obrala mě vlastní vnučka, kterou jsem odmala vychovávala, protože její máma se na ni vykašlala. Nepadla mi do oka. Přesně to jsem si pomyslela, když můj syn Petr přivedl domů Dášu. Nedokázala jsem to vysvětlit. Byla milá, usměvavá a slušná, ale v jejím pohledu bylo něco, co mě zneklidňovalo. Petr byl ovšem bezhlavě zamilovaný, a tak jsem si své obavy ne

Vždycky jsem si zakládala na tom, že jsem žena s nohama pevně na zemi. Když mi letos neúprosně naskočila šedesátka, nepropadala jsem panice. Věk je přece jenom číslo. Mám dva skvělé dospělé syny, Tomáše a Jakuba, na které jsem právem pyšná. Oba mají spokojené rodiny, jsou pracovně zajištění a já si už několik let užívám roli babičky. Když se ženili, dala jsem si jedno předsevzetí: nikdy nebu

Moje snacha Sabina mě vyvedla z představy, že budu mít pěkné stáří a milující rodinu. Po jejím působení nezůstalo nic jako dřív. Když si můj syn Tomáš přivedl domů Sabinu, měla jsem pocit, že si nemohl vybrat lépe. Byla milá, tichá, usměvavá a vždy ochotná pomoci. Nosila mi květiny, vařila mi čaj a oslovovala mě „maminko“. Po smrti manžela jsem byla ráda, že Tomáš našel někoho, kdo ho má rád a 

S každým dalším rokem to bylo horší, a navíc se počet vnoučat zvyšoval. Museli jsme se spolčit s dalšími prarodiči, abychom se z hlídání nezbláznili. Na vnoučata jsme se s manželem těšili. Jak si jich budeme užívat, brát si je na prázdniny. Když se narodil první vnuk, byli jsme štěstím bez sebe, nemohli jsme se nabažit hlídání. Pak přišla vnučka a po ní dvojčátka. Najednou jsme měli doma čty

Když jsem zjistila, že čekám miminko, bylo mi sedmnáct let. A proto jsem se ho vzdala. Moc brzy. Dnes to vím. Chyba, kterou nenapravím. nes, když se podívám na mladé holky v tom věku, mám pocit, že jsou ještě děti. Za našich let jsme působily dospěleji, byť jsem já tehdy plnoletá ještě nebyla. Zamilovaná, naivní a přesvědčená, že láska všechno zvládne, to ano. Věřila jsem, že když se dva mají r

Někdy vám i ti nejbližší neřeknou vše. A zjištění některých pravd pak moc bolí. Tchán nikdy nepřiznal, že má dalšího potomka. Nebyl důvod lhát. Když jsem poznala svého muže Mirka, měla jsem štěstí i na jeho rodinu. Přijali mě mezi sebe překvapivě dobře. Pravda, tchyně si mě nejprve držela trochu od těla a potřebovala čas, aby mi začala věřit. Postupně ale roztála. Zato můj tchán Karel si mě

V naší rodině se vždycky říkalo, že teta Julie je tak trochu „jiná“. Až po její smrti jsem zjistila, jaký osud jí přichystala rodinná zrada. Fér to dle mého názoru rozhodně nebylo. Zatímco můj táta byl důstojný a praktický muž, jeho sestra Julie žila ve vlastním světě. Nikdy se nevdala, neměla děti. Jejím největším životním úspěchem byla podle příbuzných práce v archivu a sbírka starých pohl

Stačil jeden večer při svíčkách, stará harmonika a rodina. Tehdy jsem pochopila, že ke štěstí stačí málo. Venku napadl první sníh a náš starý dům na kraji vesnice promrzal tak, že jsme po ránu viděli vlastní dech. Okna byla zevnitř zamlžená a pod dveřmi táhlo tak, že jsem tam večer cpala staré hadry. Můj muž tehdy pracoval dlouhé směny v továrně a domů chodil unavený, ale nikdy si nestěžoval. V