Domů     Na uniformy mám prostě smůlu
Na uniformy mám prostě smůlu
8 minut čtení

Dodělala jsem si řidičák. Znáte asi ten pocit úlevy, že je to za vámi a vy jste pánem situace. A tak hned první volný a krásný den jsem si vyjela se svým novým, i když starším a ojetým autem na výlet.

Blažilo mě vědomí, že auto je moje, že si jedu, kam chci a řídím, jak chci, tedy v rámci dosud ještě plně dodržovaných předpisů. Unášela mě silnicí za městem nejen kola vozu, ale i fakt, že jsem volná.

Volná ve smyslu momentální svobody za volantem a bohužel – či bohudík, jak se to vezme – i vůbec. Byla jsem totiž relativně krátce po rozchodu s partnerem, což byl i důvod, proč si udělat řidičák, za všechny své úspory.

Proto jsem také mluvívala vždy o tom, že mám auto za všechny prachy, koupila své ojeté autíčko – abych si trochu po tom všem užila. Volná jsem ale byla i proto, že jsem zatím žádného dalšího partnera neměla. Moje chyba.

Nezálohovala jsem si včas své vztahy a po odchodu jedničky jsem nemohla plynule přeřadit na dvojku, jako při každém jiném rozjezdu…

Přítel mě opustil z jediného důvodu, nechtěl se ženit. Zato já ano a tak moc, že to na mně asi poznal. Smůla… Jinak byl celkem dobrý a vyhovoval. Moc jsem holt tlačila na pilu, a to chlapi nemají rádi. Tohohle to vyhnalo až do jiného města. Sama jsem se tak nechtě stala svého osudu strůjcem…

Z úvah mě vytrhl policista, co na mě mával. Zjevně to nebylo mávnutí na pozdrav ani pokus o autostop. Byla to kontrola.

Zastavila jsem, trochu roztetelená, co že jsem mohla vyvést, napadlo mě, že jsem se přece jen příliš zamyslela a třeba jsem něco přehlédla… A taky mě ještě stihlo napadnout, že je to docela zajímavý začátek, když hned na své první samostatné jízdě zavdám příčinu k silniční kontrole.

Způsobně jsem zajela ke krajnici, otevřela okénko a zvědavě čekala, co bude. A bylo. Nejprve ticho, uniforma na mě mlčky zírala do vozu, a pak, halas, jako na pastvě.

„Čaú, Hančí…!“ Rozepnula jsem si bezpečnostní pás, vyklínila hlavu pořádně z okénka a zadívala se vzhůru na podivného konstábla. Až tak teprve jsem zjistila, že je to můj někdejší spolužák ze školy. No, to snad ne!? Venca a polda! A já na něj musím narazit. „Bože, Venco, kde se tu bereš, na co ses to dal…“

Vydechla jsem si, protože Venca býval kašpar třídy a bylo mi jasné, že i kdybych snad něco provedla, nějak to urovná. Jasně, že se žádná kontrola nekonala… Naopak, to vypadalo jako výslech.

Otázky sypal až profesionálně, jenže naštěstí mě nevyšetřoval, ale jen zkoumal moji minulost, současnost i budoucnost… No prostě, jako když se sejdou dva, co se léta neviděli a musejí za pár minut zdrbnout každého, koho oba znali a informovat se navzájem o všech, které už poznali a potkali sami jeden bez druhého.

Vůbec jsme ale neklábosili tam. Končila mu totiž směna, já měla být poslední oběť, a tak se s kolegy dohodl, že ho hodím do jedné vesnice nedaleko. Abychom to vše probrali…

Ráda jsem to udělala. Bylo mi jedno, kam jedu a popovídat si o časech mládí mi nevadilo. Šok nastal, když jsem předpisově zastavila, kde chtěl a už se hodlala rozloučit a frčet dál. Venca mi totiž namísto poděkování sdělil:

„Neměla jsi zapnutý bezpečnostní pás, takže zaplatíš pokutu.“ Zasmála jsem se tomu jako dobrému vtipu a v duchu si řekla, že Venca je pořád stejný recesista. Já a rozepnutý pás, he, he… Určitě… Já, vzorňačka…

On ale trval na svém a já pořád ještě vysmátá se koukla na svá prsa a… sakra, on má pravdu. „No dobře, Venco, dostals mě, fakt ho nemám zapnutý – ale kvůli tobě.

Jak jsi tam na mě začal halekat, tak jsem ho musela rozepnout, abych se koukla, co je to za exota, a ono ty. A protože pusu nezavřeš, a navíc jsi mě šokoval tím, jak ses mi nakvartýroval do auta, zapomněla jsem ho zase zapnout.

Máš pravdu, jde o porušení předpisu, ale…“ Myslela jsem, že mě Venca jenom zkouší. Šeredně jsem se mýlila. Jako nepříčetný trval na svém, a to opakovaně, než jsem pochopila, že si ten blázen nedělá legraci, a nakonec jsem mu tu pokutu fakt vysolila.

No, řekněte, tohle se přece nemůže stát, to musí být zlý sen. Nebyl. Byla to stejně zlá skutečnost. A srážka s blbcem. Nakonec jsem tedy zaplatila, zlostně práskla dveřmi a ujížděla pryč.

Idiot… Ještě jsem se pro jistotu pořádně štípla, jestli se mi to snad opravdu nezdá, ale nezdálo. Den byl zkažený a já mířila domů. Rovnala jsem si to v hlavě, a říkala si, že já mám snad smůlu na uniformy.

Uvědomila jsem si totiž, že ještě před zmíněným bývalým přítelem jsem už také byla nějaký čas vdaná. Bezdětně, naštěstí. Byl to takový český Honza, co byl rád, že je rád, rozumu moc nepobral, ale prachů měl jako šlupek. Kdoví, jak k nim přišel.

Pracoval totiž jako ochranka a dnes je mi jasné, že tam ty peníze nevydělal, to určitě ne. Ale láska jako trám to tehdy neviděla, nevnímala a jen si kvetla.

Honza byl ke mně milý, koupil dovolenou – takové jakési líbánky, by se dalo říci – a za rok od našeho seznámení jsme se slavnostně a nadšeně brali. Jenže už po dalším roce z toho byla manželská válka.

A ta se pořádně rozhořela, takže z lásky jako trám zbyla sotva hromádka doutnajícího popela. Ještě, že jsme neměli děti.

Dodnes nevím proč, a kdo z nás to zavinil víc, ale fakt je, že Honza mi začal být nevěrný. A to tak, že vážně. A já najednou nevěděla, co mám dělat. Holky v práci mi říkaly: „Podívej, Hanko, máš se dobře, tak to skousni.“ A já to skousávala, jak to šlo.

Ale jednou jsem to nějak už neskousla, a když jsem na Honzu uhodila (protože zase odcházel večer pryč vyparáděný, a já postřehla, že před tím dokonce drze mává z našeho okna nějaké krásce na chodníku, jako že už jde), skousávání mi přestalo jít.

Prostě jsem toho už měla dost. A řekla jsem mu od plic, co si myslím. A Honza se otočil a ležérně prohodil: „Hanko, já bych to tak nedramatizoval. Líbí se mi i jiné ženy, no a co, s tím nic nenaděláš ty ani já. Peníze ti dávám, tak o co ti jde.

Jsou i horší věci, to bys koukala. Tak klídek, jo. Pro mě za mě si i ty můžeš vyrazit sama. Třeba k moři. S kamarádkou, za tamními krasavci, nebo rovnou s přítelem. Já to platím. Ale ušetři mě těchhle scén, jo…?“

Zkusila jsem poslechnout kamarádku Katku a hodila všechno za hlavu. A docela to i fungovalo. Dostávala jsem od Honzy další dárky a oba jsme byli rádi, že je klid. On si mě těmi dárky zjevně udobřoval, chcete-li, kupoval, ale nějak mi to bylo jedno.

V skrytu jsem si říkala, že za to, jak se chová, by si sice zasloužil spíš pořádně pustit žilou, ale i to pouštění jeho peněženky mělo něco do sebe. A velikost dárků závisela na velkosti jeho provinění. Čím déle byl pryč, tím byl dárek hodnotnější.

Materiálně tedy vše v pohodě. Lidsky pravý opak. Staly se z nás takové dva ledové automaty.

Jenže pak to nabralo jiný směr. Pozlátko spadlo, až když jsem ho viděla prchat. Ne ode mě, ale vůbec někam. Řval na mě, že po něm jdou, protože kvůli mně vykrádal obchody, které hlídal jako ochranka. Chytli ho.

Z práce ho pak samozřejmě vyhodili a byl rád, že nešel sedět. Nějak mu to tak moc nedokázali, takže dostal podmínku. Jenže byl nahraný. S frajeřinkou byl konec. Krásky se na něj přestaly lepit a s dárky byl utrum.

Trpěl z toho depresemi a začal všechno vidět jinak, než bylo. Tvrdil, že ho chci okrást a dost se to celé dramatizovalo. A tím, kdo požádal o rozvod, jsem byla nakonec já. Asi včas, protože mě začal podezírat, že mám milence a s ním že na něj něco chystáme.

On se totiž vůbec docela dost bál. Asi měl proč. A tak mě dokonce nechal sledovat jedním bodyguardem, kterého si najal, za kdovíjaké peníze, když žádné oficiálně neměl. To už hraničilo se šílenstvím a malérem, tak jsem raději odešla z bytu a našla si podnájem.

Od rozvodu jsem měla klid, protože uniformovaným hochům jsem vyhýbala jako čert kříži. Ani bývalý přítel ji nenosil. Až teď jsem narazila na toho nemožného Vencu. Hlupáka, co mě pokutoval, přestože jsem ho svezla až před barák.

Nechci nic paušalizovat, třeba jsou i výjimky – doufám že jsou – ale mně dvě zkušenosti s uniformami stačily. Takže když snad zase nějakého muže objevím, prohledám mu zcela sprostě skříň, jestli tam nemá nějakou uniformu.

Neberu ani armádu spásy nebo lidový kroj. Já už opravdu ne. Jen mě straší, aby ten další případný nápadník nebyl tajný. Ten přece v uniformě nechodí…

Hana (35), jižní Morava

Související články
3 minuty čtení
Bylo stylové zamilovat se, zrovna když se blížil nejkrásnější měsíc v roce. Ale ke svatbě, kterou jsem si tak přála, vedla ještě dlouhá cesta. Nějak jsem neměla na kluky štěstí. Byla jsem tichá a neprůbojná, spíš taková šedivá myška, na rozdíl od kamarádek, které oslňovaly vodopády zlatých či rusých vlasů a energickou povahou. Moji rodiče, a zejména babička, která u nás bydlela, těžce nesli, že
5 minut čtení
Bude to už skoro čtyřicet let, co jsem se zamilovala až po uši a prožila lásku se vším, co k ní patří. V jednom se to ale přece jenom lišilo… V životě se občas najdou jednovaječná dvojčata, která jsou na první pohled k nerozeznání. Někdy mají stejnou i povahu, jindy se liší. Nicméně, pokud se z jedním z nich zapletete, jak si můžete být jistá, že je to stále jeden a tentýž muž, který vám vyznáv
4 minuty čtení
S Markem jsem se rozhodla založit rodinu, i když to žádná velká láska nebyla. Ale pak jsem ho viděla v porodnici s naší malou dcerkou a něco se změnilo. Když jsem poznala Marka, věděla jsem, že je to ten pravý parťák do života. Byl to čestný, upřímný a spolehlivý muž a skvěle jsme si spolu rozuměli. Přestože jsem do něj nebyla bláznivě zamilovaná, toužila jsem s ním zahnízdit. Nečekala jsem, že
3 minuty čtení
Chodili jsme spolu do školy, ale pak nás život rozdělil. Vypadalo to, že tenhle vlak už jel a že už ho nedohoním, ale osud rozhodl jinak, S Alešem jsme na gymplu žertovali, že na sebe možná zbudeme – a pak že se vezmeme. Nikdy jsme spolu nechodili a ani žádné společné zájmy jsme neměli. Já jsem byla spíš taková zasněná, ležící v knihách, on velký sportovec a idol dívek. Líbil se mi, to ano. Líb
3 minuty čtení
Muže jsem si přestávala vážit do doby, než jsem o něj málem přišla. Stačí málo a člověk pochopí, co pro něj ten druhý znamená. Lubor už mi pár posledních let lezl krkem. Přestávala jsem věřit v naše manželství a občas mě napadalo, jaké by to bylo, kdybychom se rozvedli. Pak se všechno kvůli jeho nemoci změnilo a já si uvědomila, že o něj nechci přijít. Nebude lepší rozvod? Když jsem slyše
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hrůza v kině – i ve skutečnosti? Některé pavouky bosou nohou nezašlápnete!
enigmaplus.cz
Hrůza v kině – i ve skutečnosti? Některé pavouky bosou nohou nezašlápnete!
Mladá žena si češe vlasy před zrcadlem: „Dneska mi to vážně sluší,“ říká si pro sebe. Náhle jí ale zmrzne úsměv na tváři. Na podlaze totiž spatří pochodujícího malého pavouka. „Huš,“ křikne žena a zaš
Pečený květák
nejsemsama.cz
Pečený květák
Takto upečený květák můžete přidat do salátu nebo si na něm pochutnat jen tak s oblíbeným dipem. Hodí se k němu česnekový i rajčatový. Ingredience: ● 1 středně velký květák ● 100 ml olivového oleje ● 1 lžička kari ● sůl ● pepř ● špetka mletého chilli ● 1 lžička mletého koriandru Postup: Květák překrojte na poloviny nebo na silné plátky. Spařte ho vroucí
Luminox představuje své dosud nejvíce stealth taktické hodinky
iluxus.cz
Luminox představuje své dosud nejvíce stealth taktické hodinky
Společnost Luminox rozšiřuje svou legendární řadu Navy SEAL 3500 o nové hodinky blackout s inspirací stealth, které jsou vyrobeny výhradně z patentovaného materiálu CARBONOX™. Díky pouzdru, lunetě, a
Moderní výzkumy: Sam Parnia a příjemné umírání
epochaplus.cz
Moderní výzkumy: Sam Parnia a příjemné umírání
Britský vědec Sam Parnia strávil čtvrt století zkoumáním zážitků blízké smrti a přinesl překvapivé závěry: umírání je často příjemné a klidné. Od teplého světla po setkání s příbuznými – jeho výzkumy naznačují, že smrt nemusí být děsivá. Přečtěte si, co moderní věda odhaluje o „oné straně“. Příjemné pocity Moody ale samozřejmě není jediný a ve
Krutá zrada Kuklové od tajného milence?
nasehvezdy.cz
Krutá zrada Kuklové od tajného milence?
Konečně zvítězila nad zákeřnou nemocí a oznámila, že je zcela zdravá. Radostné chvíle Michaely Kuklové (57) však údajně zastínilo zklamání. Přišla o muže, který jí měl být velkou oporou. Půvabná he
KARLOVARSKÝ KRAJ: KDE SE RODÍ NEJCHUTNĚJŠÍ KYSELKY?
epochanacestach.cz
KARLOVARSKÝ KRAJ: KDE SE RODÍ NEJCHUTNĚJŠÍ KYSELKY?
V Karlovarském kraji vyvěrají jedinečné minerální prameny, které léčí návštěvníky z celého světa. Jejich největší koncentrace se nachází ve slavném lázeňském trojúhelníku. Pojďme se ale podívat na ty, o kterých se tak často nepíše. Řeč je o kyselkách, které najdete v samém nitru přírody. Při vašich výletech nezapomeňte ochutnat přírodní minerální vody různého složení a
Je možné, aby takové přátelství skončilo?
skutecnepribehy.cz
Je možné, aby takové přátelství skončilo?
Prošla jsem v práci tvrdou šikanou. Žádný z kolegů, se kterými jsem vždy dobře vycházela, se za mě nepostavil. Dokonce ani Šárka. Na základní škole jsem pracovala ráda do té doby, než mě začal tvrdě šikanovat ředitel. Bylo to naprosto nespravedlivé a všichni to věděli. Chtěl se mě zbavit a přijmout místo mě svou známou, mladou krev. Povídalo se,
6 čínských vynálezů, které změnily svět
historyplus.cz
6 čínských vynálezů, které změnily svět
Ting, vyčerpaná po celodenní dřině, si sedne ke své misce nudlí. S chutí se pouští do jídla. Bez těstovin by na samé výspě Říše středu se svou rodinou nepřežila…   Rychle hotové jídlo v podobě misky nudlí vítězí v čínské kuchyni už po tisíce let. Jeden archeologický objev rozsekne i dlouholetý spor Číňanů s Italy,
Sovětská sonda Kosmos 482 se vrací. Po 50 letech
21stoleti.cz
Sovětská sonda Kosmos 482 se vrací. Po 50 letech
Sovětská sonda Kosmos 482, která byla vypuštěna 31. března 1972 v rámci programu Venera s cílem prozkoumat planetu Venuši, se po více než 50 letech na oběžné dráze chystá na nekontrolovaný návrat do z
Sychrov: Galerie Rohanů skrývala překvapení
epochalnisvet.cz
Sychrov: Galerie Rohanů skrývala překvapení
Stopy Rohanů lze vysledovat až do 10. století, nicméně skutečné slávy se rod dočká o několik staletí později. Svůj vliv ve Francii upevňují až do revoluce, pak se část z nich přesune do českých zemí. Jejich domovem se na více než 100 let stane zámek Sychrov.   S přestavbou Sychrova začne roku 1820 kníže Karel Alain
Zdrženlivá moderna s trochou brutality
rezidenceonline.cz
Zdrženlivá moderna s trochou brutality
Jakmile otevřete dveře, vedoucí do tohoto bytu, doslova ztratíte smysl pro realitu, ohromeni dokonalostí hrou linií, světla a stínu. Jako byste právě vstoupili do malého samostatného světa, plného ticha a harmonie. Nepříliš velký single byt mladého svobodného muže, situovaný do progresivního rezidenčního komplexu ve velmi dynamické ruské metropoli, odráží charakter města a zdůrazňuje vkus a