S manželem jsme spolu žili už osmnáctý rok, synové studovali na střední škole. Konečně jsme splatili všechny půjčky a těšili jsme se, jak budeme cestovat a užívat si jeden druhého.
Měla jsem pocit, že svého partnera dobře znám, že jsem měla na muže štěstí. Vše se změnilo ve chvíli, kdy mi zavolala jistá žena. Prý se mnou musí co nejdříve mluvit, protože má pro mě zásadní zprávu.
Nemám se však o tom zmiňovat před manželem, všechno chce nejprve probrat se mnou. Domluvily jsme si tedy schůzku hned druhý den v jedné kavárně v hlavním městě.
Byla jsem z toho pořádně nervózní. V kavárně na mě čekala pěkná, upravená žena asi o deset let mladší než já. Můj manžel jí prý odmítá vyplácet výživné na jejich pětiletou dceru. Nechce přiznat otcovství!
Jakoby do mě udeřil blesk, vůbec jsem tomu nemohla uvěřit. Když se však ta žena rozpovídala, vše do sebe začalo zapadat.
Jeho časté služební cesty před několika lety, podrážděné chování, narážky na to, jaké jsme my ženy manipulátorky… Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Žena přiznala, že se s mým mužem setkávali několik let, a když mu řekla, že je těhotná, hned všechno skončil. Jako ve snu jsem jí slíbila, že s ním všechno proberu.
Hned večer jsem s tím začala. Zaskočila jsem ho tak, že všechno okamžitě přiznal. Prý se to celé odehrálo v době, kdy jsem se mu nevěnovala, řešila svou práci a problémy s naším synem.
Chtěl své chování za každou cenu nějak rozumně omluvit, ale to se mu nepodařilo. Řekla jsem mu docela jasně, že se musí povinnosti platit alimenty postavit čelem a já se až poté rozhodnu, jak to s námi bude dál.
Cítila jsem se velmi zraněná, podvedená a zmatená. Podivné období mezi námi trvalo skoro rok, celou dobu jsem to v sobě řešila. Naštěstí mám kamarádku psycholožku, která mi pomohla zorientovat se v problému.
Nebyla jsem si jistá, zda a kdy svému manželovi odpustím a zda s ním mám po tom všem zůstat. On si však sypal popel na hlavu, na dcerku začal platit a mě celé měsíce hýčkal. Vykašlala jsem se na názory okolí a pomluvy sousedů.
Došlo mi, že svého muže miluji a chci s ním být. Odpustila jsem mu a dala druhou šanci. Doufám, že mě už nikdy tak bolestně nezklame.
Alena (48), Praha