Pracovala jsem sedm let v prestižní firmě. Kolektiv nebyl velký, stále ti samí lidé. Jeden z kolegů byl ale přece jen něčím jiný.
Setkávali jsme se většinou ráno v autobusu. Nejprve jsme se jen zdravili, potom jsme spolu sedávali, prohodili pár slov. Byl ženatý a také měl dvě děti. Byl starší než já, pozorný a udržoval si odstup.
Jednou jsme spolu jeli domů autem, ale to se po cestě rozbilo, tak jsme část cesty šli pěšky. Smáli jsme se a ve veselé náladě mě víckrát chytil za ramena a za ruku. Měla jsem pocit, že mě paralyzoval. Celé tělo najednou křičelo, aby se mě znovu dotkl.
Nepoznala jsem dosud nic podobného. Neuvěřitelně mě přitahoval. Nevydržela jsem to a stali jsme se milenci. Naše tajná setkání, telefonáty, SMS zprávy, společné pracovní cesty – bylo to jako za mladých časů… jako zamilovaní puberťáci.
Každý z nás hrál doma i před známými divadlo. měla jsem sice výčitky před mužem i před dětmi, ale současně jsem dělala všechno pro to, abych stíhala rodinu i milence. Milovala jsem ho tak moc, že jsem byla ochotná udělat cokoliv.
Předtím bych nevěřila, že posedlost touhou může být tak silná – a ještě vzájemně. Tak jsme se jí oddávali, ale později jsme chtěli i společně žít. Mně však překážely jeho majetnické sklony a bezdůvodná žárlivost.
Opakovaně se snažil zakázat mi setkání s přáteli. Nelíbilo se mi to. Věřila jsem, že to přejde, když spolu budeme žít. Náš vztah trval už dva roky, když jsem ho potkala s manželkou. Skoro jsem oněměla překvapením. Jeho žena byla moje známá.
Jako děti jsme bydlely v jednom činžáku. Já byla ještě studentka, když se ona vdávala. Potom jsem o ní ztratila přehled a zapomněla i její jméno. Nedávno jsme se dokonce potkaly a ona mi říkala o krizi ve svém manželství. Byla nešťastná.
Po tomto setkání moje herecké schopnosti vypověděly službu. Dokud jeho žena byla pro mě „paní neznámá“, bylo to jiné, ale nyní… Bylo mi všeho líto: sebe, jeho ženy, mého muže i dětí. Měla jsem neuvěřitelné výčitky. Nechtěla jsem dál pokračovat.
Z toho vztahu se postupně vytrácely radost a bezstarostnost. Přesto jsem nedokázala hned skončit. Opakovaně jsme se rozcházeli a opět se k sobě vraceli, celý další rok. Po jedné trapné žárlivé scéně jsem řekla „dost“. Každý den mi volal, prosil.
Chodil za mnou, psal mi nádherné maily, vyznával mi lásku. Když jsem neustoupila, vyhrožoval, že všechno řekne mému muži. Odolávala jsem. Nebylo mi to jedno, byla jsem však rozhodnutá, že to neobnovím.
Vydržela jsem asi dva měsíce a pak jsem se nechala znovu přemluvit k setkání. Chtěli jsme spolu strávit noc. Nesetkali jsme se. Nepřišel a nebral mi telefon. Po víkendu jsem se vracela do práce. Na budově firmy vlála černá vlajka.
Nenapadlo mě, že společnou noc se svojí láskou už nikdy nestrávím. V pátek odpoledne náhlý silný infarkt ukončil náš neukončený vztah. U hrobu jsem kondolovala jeho manželce a ta mi pošeptala, jak moc ho milovala. Utopená v slzách jsem si pomyslela: já také…
Tereza, severní Čechy