Nikdy neříkejte nikdy. Když jsem ovdověla, myslela jsem, že zůstanu sama už navždy. To byl veliký omyl.

Když mi bylo pětapadesát, ovdověla jsem. Byla to pro mě ztráta, to nepopírám, manžel byl schopný člověk, živitel rodiny. Kromě toho to byl velice zručný muž. Ale abych byla upřímná, nějakou lásku jako trám jsme spolu neprožívali.

Kdysi jsme uzavřeli manželství z rozumu. Vychovali jsme krásnou dceru, která už je dospělá a žije ve městě. To mě by z vesnice nikdo nedostal. Jsem majitelkou velikého starého domu se zahradou, a od doby, kdy jsem ovdověla, sháním peníze, jak se dá.

Kromě práce chodím i po různých brigádách, protože ve staré vile je stále co opravovat.

Chtěla jsem zůstat sama

Dcera Jana nesla otcovu smrt velice těžce. Zhroutila se. S otcem měli krásný vztah. Když jí bylo nejhůř, starala jsem se o ni, jako kdyby byla zase malá. Často jsme si spolu o manželovi povídaly.

Slíbila jsem jí, že žádný jiný muž v mém životě nebude, ostatně tehdy jsem o tom byla hluboce přesvědčena. Myslela jsem, že bude mít z mého ušlechtilého závazku radost. Ona se na mě namísto toho podívala těma svýma nádhernýma hnědýma očima a povídá:

„Neříkej takové věci, mami. Mě to děsí. Neměla bys zůstávat sama. Nejsi přece tak stará.“ Její reakce mě překvapila a dá se říci, že i vylekala. Proč bych neměla být sama? Co je tak špatného na samotě? A já že nejsem stará?

Vždyť už mám padesátku za sebou, proboha! Jak bych ve vesnici vypadala, kdybych si začala nedejbože shánět chlapa, jako by mi bylo dvacet?

Tajemný stín pod oknem

V určitých oblastech mi ovšem samota přece jen trochu vadila. V noci jsem se doma bála, vila je rozlehlá a studená, s pěti velkými pokoji, a když člověka po půlnoci probudí podivný šelest, je mu úzko. Ačkoli ten zvuk většinou obstarávají myši.

Přitom neumím ani správně nastavit pastičku, to vždycky dělal manžel. Nedokážu vyhnat ze zahrady krtka, na to měl osvědčené postupy také zesnulý muž. V kuchyni se nedovíralo okno, zlobila televize, odlupovala se omítka.

Stála jsem před těmi všemi závadami zcela bezradná. Jsem statná žena, nakoupím, uvařím, vyperu, vzorně uklidím, ale mužské práce jsou mi cizí. A když jsem pak jednoho podzimního dne myla nahoře v patře okna, spatřila jsem dole před zahradní brankou stín.

Byl to muž zametající chodník plný listí. Rozsvítilo se mi. Pepa! Odjakživa dělal v naší vesnici muže pro všechno, od odhrabování sněhu přes stříhání živých plotů až po spravování čehokoli.

Starý mládenec, nepatrně kulhal, nedbal o sebe, jeho košile pamatovaly snad potopu světa. O ženy jakoby nejevil zájem, ony mu také u nohou neležely.

Pozorně jsem si ho prohlížela

Utíkala jsem dolů a vyjmenovala, co všechno potřebuji opravit. Usmál se, protože v průběhu mého monologu vypadla plaňka z plotu. Všimla jsem si, jak mu ten úsměv sluší. Zaznamenala jsem barvu jeho očí, hrály do zelena.

I vlasy by měl pěkné, husté, jen kdyby si je učesal. Samotnou mě překvapilo, že si ho tak soustředěně prohlížím, vždyť jsem ho roky ve vsi potkávala. Sotva jsme se pozdravili. Byl pro mě vzduch. Nikdo. Obecní slouha. A přitom má tak milý, sametový hlas.

Opřel koště o plot a šel se podívat, proč nehraje televize. Abych prý neměla osamělé večery. Lišácky na mě mrkl.

Opravil všechno, co mohl

Bylo mi, jako bych ho viděla poprvé. Cítila jsem zmatek. Asi takový, jaký běží hlavou studentkám středních škol. Aspoň, že jsem dokázala uvařit kávu. Ale to už televize hrála jak o život a okno se zavíralo, jako by bylo nové. Správně nastavil pastičku na myši.

Opravil plot. Všechno dělal s takovou lehkostí a šikovností, že jsem z něho nedokázala spustit oči. Odpoledne vymaloval kuchyň. Večer jsme si pak na zahradě povídali. Byla jsem téměř v šoku, když jsem zjistila, jak je sečtělý a vzdělaný.

Jak nádherně se s ním povídá. Moje přesvědčení, že pro ženu před šedesátkou je samota a klid tím nejlepším řešením, se pozvolna měnilo. Představa osamělosti se mi líbila čím dál méně, teď, když jsem blíže poznala Pepíka. Už jsem nechápala, proč jsem se vlastně chtěla dobrovolně zavřít před světem.

Našla jsem svoje štěstí

Pepa je jiný než můj manžel, daleko laskavější, citlivější, chápavější. Prožíváme spolu malá dobrodružství, chodíme po zdejších hlubokých lesích, obdivujeme staré stromy, posedy, rozhledny. Povídáme si od rána do rána. Nahlas si předčítáme.

Ve vile všechno funguje jako švýcarské hodinky. Pepa zvelebil i zahradu a založil jezírko s lekníny. A už se v noci doma nebojím. Pepa mi k narozeninám věnoval štěně, aby hlídalo. Jsme teď tři, s dcerou Janou dokonce čtyři, Pepa se k ní chová jako druhý táta.

Jana ho přijala s radostí a úctou. Nikdy jsem se necítila tak šťastná.

Milena L. (60), Rakovnicko