Nová kuchyňská linka zhotovená přímo na míru byla mým letitým snem. Nenapadlo mě, jak rychle se může sen změnit v horor!
O hezké kuchyni jsem snila mnoho let. Ne, že bych na ní neměla dostatek peněz. Na vkladní knížce bylo dost i na obývák, který měl po té kuchyni následovat. Byla to spíš moje lenost a také nedostatek času.
Pořád jsem jen vařila
Z práce jsem chodila rovnou hlídat vnoučata, nebo je alespoň vyzvedávat z kroužků a z družiny. Věnovala jsem se jim moc ráda a také jsem chtěla pomoct dceři, která nevěděla, co dřív. V práci byla každý den skoro do večera a ten její doma moc nepomáhal. Nebyl zlý, jen takový nanicovatý, mouchy snězte si mě. Ale já mladým do manželství nemluvila, proč taky. Po šichtě u dětí mě čekala další směna doma. Nejdůležitější bylo něco rychle uvařit manželovi, který nesnášel studené večeře. Prý ho bolel ze studeného žaludek! Vlastně on i snídaně musel mít teplé, na vidličku. No ale nepil a nekouřil, tak jsem mu tuhle jeho vadu tolerovala. Ještě že existuje mikrovlnka, kde jsem mu všechno studené rychle změnila na teplé. Z obyčejného chleba se sýrem jsem v cuku letu vykouzlila toustík a bylo hotovo!
Souhlas jsem si vymohla lstí
Švindlování v kuchyni jsem dovedla k dokonalosti. Občas jsem koupila nějakou tu hotovku a vydávala ji za svoje dílo. A občas jsem si vypomohla konzervou. Ale ani všechny malé švindly mě nezachránily od mytí nádobí a věčného podstrojování. „Tak Jolanko, co budeme dneska večeřet?“ ptal se s železnou pravidelností můj muž a já bych nejraději zařvala: Nic, bude dieta!“ Potřebovali jsme ji oba. Čím jsme byli starší, tím víc jsme se zakulacovali. Hezký pohled na nás nebyl! „Ty tvoje večeře mi už lezou krkem,“ povzdychla jsem si otráveně. Zrovna byl gulášek, který jsem propašovala ve velké termomíse z nedaleké hospody. Manžílek si jen chrochtal a tak jsem odvážně dodala: „Toužím po nové kuchyni a myslím, že na ji nastal ten správný čas!“ Koukala jsem po svém protějšku, co on na to, ale jen zakýval hlavou. Možná si jen tak pomlaskával, nevím. Já to brala jako souhlas a hned sedla k internetu.
Místo radosti jsem byla zklamaná
Chystala jsem se oslovit nějaké kuchyňské studio, aby mi udělali návrh. „Tak paninko, kdy začneme?“ zeptal se mě pán z toho studia. Všechno vyměřil a potom poslal i grafický návrh. Srdce se mi málem zastavilo. Byla to krása! Ani jsem netušila, jak moc hezky bude nová kuchyň vypadat. No, opravdu vypadala, ale jen na obrázku. Skutečnost byla úplně jiná. Navzdory tučné záloze a měsíčnímu zpoždění, se realita obrázku ani nepřiblížila. Natož abych objevila nějakou shodu. „Nespletl jste se?“ zeptala jsem se pana truhláře opatrně, protože jsem zklamáním nemohla skoro ani mluvit. Bála jsem se, co tomu všemu řekne manžel, až se večer vrátí z práce. „A proč bych se jako měl plést? Chtěla jste vanilku? Máte vanilku. Chtěla jste vysoké skříňky? Máte je. Tak s nějakými těmi rozdíly se prostě musíte smířit!“
Předstírala jsem mdloby
Ráda bych řekla, že do mě vjel vztek a vzala jsem toho drzouna něčím po hlavě. Já se ale rozplakala! Bylo mi líto všech těch peněz, které mě tahle legrace stála. Bylo mi líto mě samotné. A litovala jsem nakonec i manžela, že jsem ho tak trochu s tím jeho souhlasem obelhala. Už jsem nemohla svoje špatné rozhodnutí vzít zpět. Nebo mohla? Postavila jsem se před jednu obzvlášť nepovedenou skříňku a snažila se otevřít dvířka. Marně! „Je mi zle, bolí mě u srdce!“ zašeptala jsem co nejtragičtěji a sesunula se k zemi. Truhlář se vyděsil. Hned se ptal, zda nemá volat sanitku. „Ne, nevolejte, udělalo mi mdlo z toho šlendriánu. Ale až se mi udělá lépe, pozvu švagra. On je novinář. Jistě bude mít zájem o můj příběh. Mohl by ho nazvat: Kvůli špatně vyrobené lince dostala paní infarkt!“
Divadlo na packala zabralo
Potom jsem se znovu chytla za srdce a jako omdlela. Po očku jsem sledovala, co se bude dít. Truhlář, místo aby mi dával první pomoc, lomcoval s dvířky. Chtěl je narovnat. Potom dělal něco s baterií, ale začala mu do očí stříkat voda. Dosáhla i na mě. Celá zmáčená jsem otevřela oči.„Paní, nikomu nic neříkejte. Já všechno opravím!“ vykřiknul truhlář a hadrem vytíral louži na podlaze. Pohodlně jsem se usadila do křesla a pozorovala velké divadlo. Sundávání a nandávání skříněk. Vrtání, hoblování, lepení. Bylo toho hodně, co ten packal stihnul do večera. Ale hodně toho také zbylo. „Přijdu zase zítra, přísahám!“ slíbil, když se jako zpráskaný pes plížil ze dveří. Svůj slib splnil a nepožadoval ani žádný doplatek. „No teda, ta kuchyň byla docela levná, viď? Pochvaloval si můj muž, když se učil zacházet s myčkou. Prý je to mužská práce, obsluhovat tak složitý přístroj!
Jolana T., 57 let, Kopřivnice
