Po maturitě jsem nastoupila jako sekretářka do jednoho podniku. Nadřízený byl mnohem starší a připadal mi drzý.
Už je to dávno. Bylo horké léto, bylo mi čerstvých osmnáct a začala jsem pracovat v jistém velkém podniku. Dělala jsem asistentku jednomu z náměstků.
Připadalo mi, že je to děda, ve skutečnosti mu nebylo ještě ani padesát, ale v osmnácti mi připadal starý jako století. A kdyby jenom to, navíc byl ještě, řekněme, slizký.
Ne snad že by mi dělal vysloveně nemravné návrhy či vykládal oplzlé vtipy, to si přece jen nedovolil, ale i tak mě jeho pohledy a řeči rozčilovaly. Tehdy jsem byla, i když to zní asi neskromně, opravdu hezká.
Když se podívám na svoje fotografie z té doby, musím se pochválit. Medové vlasy dlouhé div ne k pasu, štíhlá postava, pěkné nohy. Přiznávám, že jsem se oblékala vyzývavě, nosily se krátké sukně, což se mi líbilo a náměstkovi nejspíš také.
Zato on se mi nelíbil ani za mák. Bála jsem se mu říct něco negativního, přece jen, byl to nadřízený. Ale měla jsem strach ze situace, že udělá něco obzvlášť drzého, mně vyletí ruka a dám mu pořádnou facku. To bych taky mohla přijít o práci, a to bych nerada.
Moc jsme se nasmáli
Zatím jsem to zvládala. Počasí mi příliš nenahrávalo, bylo krásně, a to jako by vyzývalo k oblékání kratičkých sukýnek. A právě v květované minisukni jsem jela s kamarádkou vlakem na nedělní výlet.
Přisedli si k nám dva kluci, oba (ale hlavně jeden z nich) moc hezcí a sympatičtí. Strávili jsme ve čtyřech nádherný den, nejdřív jsme šli na hrad, pak do hospůdky v podhradí. Povídali jsme si, jako bychom se znali dlouhá léta, tak jsme si rozuměli.
Vyprávěla jsem, že dělám sekretářku jednomu slizkému dědkovi, který mě neustále osahává očima, a až mě začne osahávat i jinak, dostane facku. Moc jsme se tomu nasmáli. O týden nebo dva později mě smích nadlouho přešel.
Otevřely se dveře do naší kanceláře a někdo řekl: “Ahoj tati.” Zvedla jsem oči a málem jsem vykřikla. Ve dveřích stál ten nádherný kluk z vlaku, ten, který vyslechl moje stížnosti na “slizkého dědka.” Což byl jeho táta.
Telefonní číslo znal
Seděla jsem za svým stolem, rudá jako vlčí mák, a koukala do země. Můj nadřízený nás představil, předstírali jsme, že se vidíme poprvé. Ten kluk, jmenoval se Petr, povídá: “No táto, kdyby máma věděla, že máš tak hezkou sekretářku, určitě by žárlila.
Nedovolil si k vám tady tatínek nic, slečno?” Zuřivě jsem vrtěla hlavou a byla ráda, že Petr vzal celou příhodu s humorem. Druhý den mi volal do kanceláře, číslo znal, bylo stejné jako otcovo.
Do roka se z “dědka” stal milý a laskavý tchán, později i vzorný dědeček našich dětí.
Martina J. (57), Zlínsko